Odnikud někam

Poslední snímek mé oblíbenkyně Sofie Coppolové (která je současně i autorkou scénáře) je přesně takový, jako jeho český název – plyne odnikud nikam. Což je trochu problém, protože on takový být chce, a současně nechce. Aneb natočit film o životní vyprázdněnosti a nudě není jen tak, protože budete vždy narážet na to, aby sama vaše umělecká výpověď nebyla nudná a „vyprázdněná“. Film sleduje krátký životní úsek jakési hollywoodské hvězdy, která je konfrontována se svou životní krizí prostřednictvím profláklého uměleckého prostředku – malého dítěte. Co nám chtějí všechny ty filmy jako Kolja, Cesta, Road to Perdition, Život je krásný, Kid, apod. říci? Je jejich hlavním poselstvím zpráva, že svět dospělých je ve své podstatě zpronevěřením všemu, čemu jsme věřili jako děti, a musí přijít nějaký Malý princ, aby nám řekl, že král je nahý? Proč tak často spisovatelé a filmaři sahají po malém dítěti, jako po ztělesnění nevinnosti, nezkaženého pohledu na svět, a příslibu naděje? Ve filmu Odnikud nikam je oním nevinným tvorečkem 12 letá Elle Fanningová, která má navzdory nízkému věku za sebou už slušnou filmografii. Její rolí je zde bezděčně zasadit semínko pochybnosti do nekonečného proudu flákání hlavního protagonisty, který je ve filmu zobrazen maximálně odpudivě, jak jen to je možné, aby si nad ním typický Čech závistivě uplivl. Drahé auto, kurvy na hotelovém pokoji, rozpadlé manželství, cigára a chlast... Nakolik lze asi v této postavě vysledovat autobiografické styčné body se samotnou režisérkou? Sofie Coppolová mě až doteď bavila tím, jak umělecky zápasila se svým údělem dcery slavného otce, jehož filmy stabilně okupují přední místa ve všech světových žebřících nejlepších filmů všech dob. Že to není lehký úděl a že se s ním celoživotně pere řada dcer slavných otců (u nás např. Tereza Boučková coby dcera celosvětově známého dramatika a spisovatele Pavla Kohouta) lze vysledovat i na tom, že režisérka ve svým dosavadních filmech variuje pořád stejné téma: pocity samoty a nepochopení v současném světě, komunikační vzdálenosti mezi lidmi, nedostatek empatie a porozumění pro druhého - Smrt panen, Ztraceno v překladu, Marie Antoinetta a i Odnikud nikam jsou různými variacemi téhož, a tento prvek opakování je právě dvousečný. Pokud se stále opakujete, vaší výpovědi to přidává na naléhavosti (viz spisovatelé, kteří přežili holocaust a celý život se k této traumatizující vzpomínce ve svých knihách vraceli, u nás např. A. Lustig). Na druhou stranu hrozí, že začnete nudit, a to je přesně případ Odnikud nikam. Osobně tento film vnímám jednak jako nepřesvědčivý, jednak jako prostě jenom nudný (a vlastně i zbytečný, protože totéž jinými slovy už bylo obsaženo v o 4 roky starší Marii Antoinettě z r. 2006, kterou považuji za mírně nedoceněnou). Proč bychom měli soucítit s nějakou hvězdičkou lidového nebe, když je celý současný svět designován tak, abychom k podobným exotům naopak vzhlíželi, a nekriticky je adorovali? Každoroční předávání Oscarů je opulentní přehlídkou podobných lidí, jako je Johnny Marco, kteří živí ohromný zástup lidí, a kterým je ztráta soukromí bohatě vynahrazena vysokými příjmy a aureolou íbrmenšů, jejichž spadlý vlas má stokrát vyšší cenu než polovina majetku Franty Vaňouse z Horní Dolní, který si o těchto celebritách denně čte ve svém oblíbeném bulváru. Ano, pokud je zde mj. hlavním poselstvím to, že i ti slavní to nemají jednoduché (a kdo má?), pak to beru, ale opakuji, že se nedovídám nic nového než staré známé klišé. Minulost ukazuje, že ne každý slavný herec musí život proflákat v sladkém pozlátku své slávy, a řada hollywoodských celebrit časem sekla s filmovou kariérou a životem hýčkané hvězdy, a daly se na pokání cestou Matky Terezy – namátkou mě napadá Audrey Hepburn a její angažmá v UNICEF, nebo třeba Brigitte Bardot a její zasvěcení zbytku života za práva zvířat. Kdo ví, jak by vypadal život Johnnyho Marca za 30 let? Hlavní hrdina mě nechal ledově klidným, a jeho názorový veletoč v závěru filmu byl jedním velkým WTF? momentem. Odnikud nikam je relativně jednoduchý film s jasnou vizí, kterou však režisérka mnohem zajímavěji sdělovala již ve svých předchozích filmech. Za mě osobně zklamání a 3*. (17.04.2011) (méně) (více)