Odnikud někam

Smysl života Sofie Coppoly. Velmi neodbytně mě přepadl a dlouho se mě držel pocit, že kráčíme postupně proti toku času a Sofie Coppola právě natočila Odnikud někam coby svůj celovečerní debut. Ano, dívám se na tenhle snímek a úplně vidím v představách tu její slibnou kariéru, ten zjevný talent, ty nádherné filmy, co budou následovat, to rozvedení tématu z Odnikud někam v pozdějším brilantním Ztraceno v překladu... Proč je to ale obráceně? To je mimo rámec mého omezeného chápání. (04.01.2011)

Rád by som si zažil podobný "Somewhere"... následne napíšem svoje dojmy, pocity, nálady, myšlienky... takto 6-7/10 (dovolím si tvrdiť, že v reále by to bolo o triedu vyššie hodnotenie z viacerých dôvodov). Možno S.Coppola prehovorila niekomu do duše, OmG. Stephen Dorff mi do tejto role sadol, to len tak na okraj. (08.01.2011)

"Coppola is a fascinating director. She sees, and we see exactly what she sees." Slova Rogera Eberta a já se pod ně můžu beze zbytku podepsat. Na Somewhere je nejlepší, že proměnu titulní postavy nechává probíhat tak nenuceně a pozvolna, až divák téměř nabývá pocitu, že k žádné proměně nedochází. Svým způsobem stojí na konci stejný Johnny Marco jako na začátku, ačkoliv film zejména v samotném závěru křičí, že to tak není. Pravou odpověď naleznete jedině tehdy, pokud se do statického Johnnyho dokážete alespoň trochu vcítit, což možná není nejlehčí a pokud už se vám to povede, pravděpodobně na sebe stejně nebudete dvakrát hrdí. Johnny totiž není někdo, koho by bylo snadné nazvat dobrým člověkem, nicméně totéž platí i pro opak. Úplně nejlépe ho vlastně vystihuje mlčení po otázce "Kdo je Johnny Marco?" během tiskové konference. Vrcholy přicházejí směrem k závěru, kdy se černé ferrari stává poněkud nesmyslnou obálkou... So, who is Johnny Marco? (03.04.2011)

Statický záběr na kolečka objíždějící sporťák, předlouhá scéna dvou antirajcovních tanečnic, nijaká scéna jízdy v autě, opět pole dance vystoupení, sex s fanynkou, spánek.. a půl hodina je pryč.. Chápu, co tím chtěla Sofia Coppola říct, ale svízelné životní situace mi o poznání víc seděly třeba u Ztraceno v překladu. Prázdnotu života u dvora (Marie Antoinetta) vyměnila za vyprázdněný život u dvora současného – v luxusních hotelech, s obdivovaným hercem. Toho milují producenti i filmoví fandové, obdiv a potlesk diváků na každém kroku ale nezaplní prázdnotu jeho hotelových pokojů. Tam je sám. Režisérky přidušené cvičení na vždy jiné ztvárnění samoty naštěstí rozvíří hercova dcera, jedenáctiletá Clea. Coppola je osobitá, to se musí nechat, ale téhle psychologické drobnokresbě chybí to, co zdobilo třeba zmiňované Ztraceno v překladu. Spontánní scény, lehce zapamatovatelné momenty, lehkost, emoce.. Proto mi tolik vadí, že ve svém čtvrtém snímku moje oblíbená tvůrkyně absolutně kašle na diváka. Žádné vysvětlení, žádné emoce, žádná katarze. Natočila si ho prostě pro sebe.. beru, ale tím pádem si ho měla nechat ve své soukromé sbírce!! (20.08.2011)

Somewhere ma Sofia Coppola prekvapila podstatne príjemnejšie ako v prípade Marií Antoinette. Film, ktorý hovorí o celkom obyčajnej veci - samote. Z pohľadu Stephena Dorffa. Z pohľadu Elle Fanning. A z pohľadu samotnej režisérky. Toto nie je stratené v preklade. Toto je stratené v živote. V živote o akom každý sníva. O samote z toho že človek môže na mieste ako showbussines byť naozaj ťažko milovaný. Herecký minimalizmus. Príbehový minimalizmus. Scénky ako vytrhnuté zo života. Veci, ktoré nie sú vysvetlené, ale ktoré dávajú zmysel. Hudba, ktorá znova nadchne a poteší ako každý soundtrack z nezávislých filmov. Veľmi dobre sa na to pozeralo. Celá tá detailnosť. To presvedčenie ukázať nám niečo skutočne bez nejakých silených strihov, efektov a hereckého pátosu a viete čo? Funguje to. Aspoň u mňa. Zjedol som to aj z navijákom. A páčilo sa mi byť chytený. Takéto filmy jednoducho môžem a je tu všetko čo na nich zbožňujem. Po prvej scéne až po záverečné titulky, bez pocitu, že som videl menej, alebo viac ako som mal. V tom je tá genialita. V tom je tá malá myšlienka rozvitá do viacerých vrstiev aby si z nej každý mohol zobrať to svoje. Emotívne scény, na ktoré sa nezabúda - striptíz, plávanie v bazéne, hranie guitar hero. To všetko vytvorilo príbeh, vďaka ktorému som sa dostal - troška pateticky - odnikiaľ niekam. (14.01.2011)