Závrať

Čím se liší práce kameramana, hudebního skladatele a scénáristy? Která z těchto profesí je nejnáročnější? Vertige na tuhle otázku velmi zajímavým způsobem odpovídá, neboť kamera tu je velmi dobrá (velkorysé záběry přírody, subjektivní prožitky jednoho z bojácných hrdinů), hudba je spíše průměrná (respektive žánrová, nabízející jednu polohu pro scény napětí, druhou polohu pro scény akce, a někde mezitím střední tempo pro ony velkorysé záběry přírody na začátku, ačkoliv je třeba přiznat, že toto střední tempo v sobě obě předchozí polohy, napětí i akci, celkem důmyslně obsahuje a předvídá tak budoucí dění; s Goldsmithovým Omen se to nicméně a pochopitelně srovnávat nedá) a scénář je velmi slabý (problémem není ani tak schématičnost, jako spíš nemotivovanost řady událostí, které se dějí dosti náhodně, navíc je ten scénář notně bulvární, neboť si vymýšlí jakési nesmysly o mizejících lidech na Balkáně). Klíčové je ovšem to, že tenhle kvalitativní sešup po ose dobrá kamera-průměrná hudba-slabý scénář není podle mě vůbec náhodný, protože kameraman se může vždycky opřít o realitu, kterou snímá, zvlášť v horách jako tady. Hudebník má oproti kameramanovi roli sice stíženou, nicméně i on může vyjít z dopředu vytvořených pravidel, například ze stupnic, v nichž je řada tónů uspořádaných podle určitých pravidel (durové jsou radostné, mollové vážnější), stejně tak ví, že po napjaté dominantě by měla přijít klidnější tónika (existuje prostě nějaký logický sled akordů), navíc je filmová hudba značně eklektická a umožňuje lehce opisovat. Jenže co takový scénárista, který sedí před devadesáti prázdnýma stránkama a musí je od první do poslední zaplnit (1 stránka odpovídá ve filmu zhruba 1 minutě), ale nemůže se opřít ani o realitu, kterou by jednoduše nasnímal, ani o pravidla hudební nauky/teorie? Scénárista prostě nemá tu možnost podobně jako hudebník zavelet k zvýšení dynamiky (hlasitosti), rychlejšímu tempu, k přenášení přízvuku (synkopy), protože scénáristika se na rozdíl od hudby neřídí přesnými zákony akustiky a matematiky (hudba se svými zlomky-takty, frekvencemi-výškou či kruhy-kvintkvartovými je velmi matematickou disciplínou) – když takový hudebník posune celou stupnici C dur o jeden půltón výš, dostane Cis dur, ovšem pokud by chtěl scénárista posunout třeba písmenka ve svém textu, dostane tak maximálně nějakou šifru, ale rozhodně nic smysluplného. Je zkrátka velký rozdíl mezi člověkem-hudebníkem, který má v ruce nástroj, třeba klarinet A, a člověkem-scénáristou, který má v ruce tužku, která ale nikterak vyladěná není, je to prostě jen tužka. Závěr z toho je ten, že zatímco kamera představuje jeden extrém, čistou realitu, z níž lze velmi dobře čerpat, a hudba druhý extrém, naprosto abstraktní umění, z něhož se sice nečerpá tak snadno jako z reality, ale pořád nabízí člověku spousty užitečných výše zmíněných zákonitostí, třeba ty stupnice, a nějak ho vede, tak scénáristka se nachází někde mezi tím, není ani ryze reálná ani ryze abstraktní, a to ji nepochybně dosti limituje. Nechci samozřejmě jakkoliv bagatelizovat práci kameramanů, natož skladatelů, říkám akorát tolik, že skutečnost, že je v tomhle filmu kamera dobrá, hudba průměrná a scénář slabý, není tak úplně náhoda, ale spíš důkaz toho, že existují nějaký obecný zákonitosti a podmínky těchto profesí. (28.01.2012) (méně) (více)