honajz2

Další film z ranku příběhů dospívajících holek, který tu tvořil určitý subžánr, jelikož Housatům jsou dost podobné pozdější filmy jako Pásla kone na betoně nebo Džusový román. Problém je, že v nich vše stojí na stejných prvcích (možné těhotenství/nenaplněné lásky/tehdy populární hudba/kruhové vedení (vše končí kde začalo)/nešťastná zůstane nešťastnou/mezigenerační nepochopení...), takže už mi Housata místy splývala s oběma výše zmíněnými filmy, že jsem až čekal, kdy tam bude hrát Okno mé lásky. To tehdy ještě nevzniklo, ale zjistil jsem to až teď. Když tyto tři filmy budu řadit, tak Housata bych řadil doprostřed. Pásla kone na betoně mi přijde nejpropojenější a nejpropracovanější, Džusový román zase námětem zajímavý, ale příliš okázalý, zatímco Housata mají dobře zpracované pozadí (tedy to mezigenerační nepochopení) a zajímavě načrtnuté postavy, ale k ničemu zásadnějšímu nevygradují. Co mi vadí obzvlášť je odsunutí Šárky na druhou, třetí kolej, jelikož mi ze všech postav přišla nejzajímavější, s největší nadějí do života a odlišnými osobními prioritami oproti ostatním postavám. Jelikož ale nezapadala do těch vztahových propletenců, tak se její touha po rodině a vlastní posteli ztratila, resp. rychle vyřešila, přitom jsem pořád čekal, že se k ní film ještě vrátí, ale ono nic... Silné 3*

Film, který mate tělem, co je vlastně zač, aby vám to v závěru vlepil jasně do obličeje. A jde na to skvěle. Absurdně parodicky pojaté téma zastaralosti systému školství, které ale vede k tomu, že přílišné inovace mu zase berou hlavní funkci, je zde pěkně a vtipně vystižené - namísto zpomalení ve formě prohry hlavního hrdiny nebo uvědomění studentek se nechává všechna vážnost a možný patos stranou a zůstává neřízená absurdní komedie, která neustále graduje. Až si říkám, jestli pro tvůrce nebyl vzor film Privilegium (pokud se sem dostal), jelikož obří fotka na škole je dost podobná té ze závěru Priviligeia a osud Ludolfa taktéž. Tak jako tak jsem se u toho dost bavil, nikdy netušil, co na mě čeká dál a tu nespoutanost jsem si skutečně užíval. Nebyla sice dokonalá a pár míst je hluchých (třeba to, kdy to vypadá, že Ludolfa studentky dostaly), ale nadmíru zdařilá určitě. Silné 4*

Poetická gangsterka, která Kitanovu tvorbu víc proslavila v zahraničí a která povedeně míchá prvky z Ten chlap je magor i ze Scén u moře. Vznikl tak asi sice ne zrovna nejvstřícnější Kitanův film, ale film, který umí dát každému něco. Pro mě to byly třeba ty srandičky na pláži nebo scény ze silnice, kde mi to maličko připomínalo až Kiraostamiho. Pořád je to ale gangsterka, takže se zde umírá a nechybí ani násilí. A i když nemůžu říct, že by mě to úplně odrovnalo, tak i tak se mi to líbilo. Něco z toho se pak dál rozpracovává v Ohňostroji, avšak Sonatine mi sedlo víc svou upřímnější existenciální krizí, která, vzhledem k tomu, že ji má zasloužilý jakuzák, vede sice k očekávatelnému, zato ale jedinému možnému vyústění situace. A jelikož sám ví, že se ona chvíle blíží, prostě užívá dne. Zní to teď možná jako klišé, ale v tomhle podání rozhodně není, zvlášť když se to týká postavy, se kterou se z mého pohledu nedá sympatizovat, pouze jen upřímně zajímat o její osud. A vtipné scény to příjemně oživovaly. Z Kitanovy tvorby u mě stále vedou Scény u moře, ale Sonatine mám mezi top 3 nejlepšími, společně ještě s Kikudžirem. Tenhle styl mi prostě sedí, jen jsem mu zatím ještě úplně nepropadl. 4*

Rozhodně jeden z nejlepších českých filmů za dlouhou dobu, který má detailně a chytře propracované každé okénko, ale na prestižnějších českých cenách po něm neštěkl ani pes... No co už. Jestli se mi tam nakonec něco hodí nejmíň, je to ten falešný trailer, který vám sice hned na začátku řekne, co vás jednoznačně nečeká (a Bušta slovo dodrží), ale má úplně jinou náladu než zbytek filmu. Pak se ale objevily dvě babičky, falešné pamětnice (jejichž falešnost je zde hned od začátku daná a to je jen jeden z mnoha zajímavých filmařských nápadů, které zde jsou), velice chytré využití vertikálních záběrů a já měl jasno, že jestli se to až moc neupne na jeden nápad, čeká mě opravdu pozoruhodný experimentální film. Naštěstí čekal. Ony zde totiž všechny tvůrčí prvky zapadnou do silného a funkčního celku, přitom samy o sobě jsou spíš k smíchu. Jonestown je tělocvična, Jima Jonese hraje převážně děcko, co se chvílemi ztratí v textu, stojí na švédské bedně a jeho herecké schopnosti jsou takové že nejsou, členy sekty hrají taktéž děcka, která jsou předabovaná dospělými a přitom v pozadí zní původní zvuk, dabing davu je jednohlasý a drtivou většinu filmu tvoří rekonstrukce nahrávky ze skutečné pásky z Johnstownu, která zde jede v reálném čase - a tím je něco přes 40 minut. Jenže ono to dohromady dokonale funguje - projev "dětského" Jima Jonese se prolíná s dospělým, zatímco jeho oběti jsou vždy jen předabované děti, z čehož plyne odvážné zobrazení Jonesových "dětí" jako dětí s dospělými hlasy; tedy realita ve zvuku, ale upravená v obraze, který nás většinou o prostoru a filmové realitě informuje víc. Celý čistý projev Jima Jonese je hypnotický díky postupnému pomalému zoomování na určitý detailní bod (čímž se Bušta dost pravděpodobně inspiroval u Wavelengthu Michaela Snowa) a skvělé práci se zvukovou stopou, která mimo mnou výše zmíněné prvky taky dobře pracuje s hlasitostí (a tím, kdo zrovna je slyšet víc a kdo míň), do toho se ozývají temné ruchy jako předzvěst něčeho zlého, co nutně musí přijít a umocňuje to ještě neustále přítomný odpočet. Představitel Jima Jonese nehraje, ale rázně a hlasitě prosazuje názory, což je ale pro sektářské vůdce typické, že si pozornost získávají obsahem hlasitého projevu. Nejde o to lidi oblbnout jakýmisi hereckými projevy, ale určitou ideou, zaměřením na zranitelné, kteří k ní můžou být nakloněný a pak jen neustále hlasitě kázat s cílem umlčet vnější i vnitřní hlas jedince a všechny přetvořit v zmanipulované Jedno. Teď jsem to asi popsal zbytečně složitě, podstatné ale je, že představitel Jima Jonese podává výkon ne sice skvělý, ale přesný a ten do celkového záměru zapadá mnohem líp. V jednu chvíli má nad sebou basketbalový koš, který mu tvoří svatozář, avšak je plastová, viditelně falešná. A to stěžejní - černé pásky přes oči u všech obětí - jsou taktéž zajímavý nápad, jelikož celou dobu sledujeme oběti a tak je tak před sebou máme, jako vystřižené z novin, kde jsou oči mrtvých taktéž začerněné. Sice nevím, jak to může vtáhnout ty, kteří o Svatyni lidu nikdy předtím neslyšeli, ale jelikož já o ní už dost slyšel, měl jsem očekávání o to větší, ale opravdu jsem nečekal, že dostanu tak zdařilé naturalistické vyobrazení. A teď mě nechápejete špatně - prostředí tělocvičny opravdu naturalismus nemůže vytvořit a i sám Bušta naturalismus při tvorbě nechal být, ale já mluvím o něčem, čemu bych říkal, dejme tomu, "skutečný naturalismus". Tím není explicita za každou cenu, ale přesné přenesení pocitu ze zobrazované události na diváka a u mě to fungovalo dokonale, až mi ke konci nahrávky bylo líto i viditelně plastových panenek představující mimina v Jonestownu. Naprosto jsem si prožil, jak hrůzná manipulace se tam tehdy dělala a jak v ní nezbyla naděje. Byl jsem jako někdo, kdo se toho přímo účastnil, ale sledoval to jako nestranný pozorovatel, který byl všem jedno, ale zároveň nemohl zasáhnout. A teď si znova přečtěte, kde se to natáčelo a jak se to tam - přiznaně - objevuje. Je kumšt tohle takhle zvládnout a Buštovi se to opravdu povedlo. Nahrávkou ale film nekončí, jede to ještě chvíli dál a je tu dlouhá scéna, kde dospěly představitel Jima Jonese rozdává venku náhodným lidem bonbony, což je spíš taková vtipná vsuvka, která se mi tam ne úplně hodila, ale zase s ní nemám vůbec problém, jelikož mi (v dobrém) připomněla Film Petra a Markovo pojetí apokalypsy způsobené do vzduchu vypuštěným uspávacím plynem. Je to takové roztomile hravé, zvlášť když do toho dostanete co největší počet různých typů lidí. A samotné finále je zase pěkný odkaz na Brakhage a hlavně na to, jak se jeho experimenty dají kreativně použít pro něco ucelenějšího. Dokázal bych o tom napsat víc, ale musel bych to vidět znova (což se doufám ještě stane) a psát si poznámky, abych postihl opravdu všechno. Za mě ale velké nadšení a od Bušty se určitě budu muset podívat i na Televise bude. Slabých 5*

Předně musím říct, že se mi Eventide líbí, i když je na něm nejedna věc, která mi dost vadí. Sice to má dost zajímavých svých nápadů, ale ta inspirace Gemini Home Entertainment z toho vychází dost najevo a Eventide je díky tomu méně skutečně zajímavým. S tím bych ale neměl takový problém (kopírování slavných analog hororů je problém jiných, třeba Surreal Broadcast) jako spíš tím, že celý seriál jen přicházel s dalšími a dalšími podivnostmi, záhadami a i přes stejná místa a stejné potvory se nikam moc nevyvíjel a jen přicházel s dalšími nápady. To se dá brát u Local 58, který na sebe skoro nenavazuje a je spíš sledem krátkých filmů, ale Eventide na sebe má navazovat a i přes cca 14 epizod se nikam nedokopal. Bohužel ani nedokope, protože poslední díl má prokleté tři vteřiny záběru na školu ze skutečných zpráv o skutečné střelbě ve škole (ve kterém je vidět jen škola) a i přes to, že to tvůrce použil k dovršení situace v onom díle, strhla se vlna kritiky na jakousi neúctu k obětem té skutečné střelby, kterou v tom pár přecitlivělých bytůstek našlo. A ten, kdo to po něm "převzal", zatím mimo reuploady udělal jen pár nicneříkajících pokračování a jednu aprílovou epizodu. Eventidu je ale škoda - školní skleník pěstující orgánové rostliny, UFA v podobě růžových trianglů, co si pro vás přijdou až domů nebo návod na stavbu čtyřrozměrných budov; to všechno byly skvělé nápady a na epizody s nimi rád vzpomínám a sem tam si je připomenu. Škoda jen, že se nejspíš nikdy nedozvíme, kam by to dospělo, když autor smazal po sobě úplně všechno a zmizel z internetu. Mělo to solidní náběh, který se začal časem ztrácet, ale i tak mě to bavilo. Silné 3*

Já věděl, že to půjde mimo mě, ale když jsem vyhledával izraelské filmy a narazil na tohohle prapředka Prciček, který má celých 9 dílů (!), řekl jsem si, že bych to aspoň mohl zkusit a kdyby náhodou nic, aspoň vím, že to existuje. Celé se to opravdu jen motá okolo tří kluků, kteří to prostě chtějí a tak (často neúspěšně) balí holky nebo si přeměřují penisy. Je tam ale jedna holka, okolo které běh událostí motá víc a která tomu dodá pár vážnějších momentů, ale ty následně způsobují, že boří formu uvolněné teen komedie, aby se do ní pak zase opakovaně vracely a zase odcházely. Do toho hraje opravdu obří množství populární americké hudby z padesátých let a veškeré vtipné scény jsou dlouhé negradující scény na určité téma, jen odvázané ve stránce erotiky. Věřím, že to mohlo být "fakt něco" v době vzniku (v rámci svého žánru), ale mě to dost míjelo a když už bych si měl pustit něco takového znova, tak radši Prcičky, kde jsem se aspoň párkrát zasmál. Nebo Snowborďáky. 2*

MOŽNÉ SPOILERY Chtělo by se mi říct, že je to na dvě hodiny roztahaná epizoda Twilight Zone v nizozemštině, vzhledem k tomu, že mi bylo brzo jasné, jak se to celé má, ale přijde mi, že zde nejde o "šokující" pointu jako spíš o vyobrazení zoufalého psychického stavu zoufalé hlavní postavy za příšerné doby, které se projeví neohroženým dvojníkem, který si se vším ví rady. V tom případě je to psychologické drama, na kterém mi sice vadí určitá roztěkanost (některá místa jsou příliš rychlá a jiná zase zničehonic zpomalí), ale i tak se mi líbí, přijde mi silné, filmařsky chytře zpracované a něco ve mě určitě zanechá, ačkoli to není film, ke kterému se budu zrovna rád vracet. Což nemyslím nijak špatně, jen to prostě není zrovna hezké pokoukání, podobně jako třeba Manila ve spárech světa. Oproti Manile se mi ale tyhle Dvě kapky vody líbí víc, ačkoli jako jediný důvod proč dokážu uvést jen to, že se mi na nich hůř hledají negativa. 4*

Tak já jak blbec čekám socialistickou road movie plnou milých nápomocných dělníků a místo toho se dočkám socialistického realismu pro děti (snad se všemi typickými prvky), který v sobě sice skrývá milé zobrazení života malých dětí na vesnici, ale zabije to spartakiádou a tím, že vše zajímavé (dědeček, nový Honza ve vesnici) nakonec souvisí jen s ní, byť se zpočátku zdá, že bude druhořadá. Takže jsem vlastně očekával něco, co jsem pak vůbec nedostal, abych pak v jiné náladě dostal přesně to, co jsem chtěl, ale trpce si to uvědomoval, jelikož už jsem si zvykl na jinou formu, která se mi zamlouvala víc - a hlavně se mi zamlouvala neironicky. Při naplnění druhé věty zdejšího obsahu (na který jsem btw čekal hodinu - a nemá to ani hodinu dvacet) jsem si sice párkrát zasmál, třeba když Honzíka chudáka berou jako "navíc" do spartakiády a i když s ním počítají, on se rozbrečí, ale jinak je to pak typický budovatelský film, kde se na konci ještě zpívá, jak se spartakiádou utužuje spokojený kolektiv... Já teda nevím, ale už jako děcko jsem neměl rád nucené všeobecné veselí, ale jestli by mi přišlo ještě něco horšího, tak nucené politické všeobecné veselí. Oslava spartakiády je tu jasná už od začátku, ale doufal jsem v guilty pleasure zábavu, která sice přišla, ale v mnohem menší míře, jelikož agitka zabila jinak pěkný poetický dětský film. Výpravu to má hezkou, záběry taky a ani dětští herci nejsou, byť titulní Honzík má chvíle, kdy by se spíš hodil do (ne)slavné Perníkové chaloupky a scénář občas děcka nechává pronášet divné dialogy, ale pořád to není tak moc přehnané a na sílu, aby se to nedalo, v takovém poetickém podání, odpustit. Jen kdyby tam nebyla ta prokletá spartakiáda a ji bezmezně milující děcka... Lepší 2*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č. 48 - JIŽNÍ KOREA - Zatím nejlepší Džun-ho Pongův, jaký jsem viděl. A zase budu muset jít proti proudu, protože Mutant se mi oproti Ledové arše a Parazitovi víc líbí v tom, že si nehraje na příliš vážné dílo a na veliké přesahy, ale že si je naopak plně vědom, kam až může se svojí výstavbou jít, aby nepůsobil přehnaně. Přerostlá rybí potvora je až na druhé koleji, hlavní je kritika kapitalismu a boj obyčejné rodiny za záchranu dcery, na kterou mocnosti kašlou. Tahle kritika není bůhvíjak hluboká a bohužel stojí na černobílých postavách, ale jako oživení jinak obyčejného akčního hororu je dostačující a vlastně celkem fajn. Hlavně si nehraje na žádné veliké podobenství (což mi vadilo u Ledové archy), takže si ani nehraje na víc než je a tím je mi to celé sympatičtější. Dokonce ani toho patosu a hysterie tolik nebylo, ačkoli se jim to samozřejmě úplně nevyhlo (třeba zpomalených záběrů je zde až až). Žánrový mix je méně svérázný než jsem čekal, ale on spíš než na nápaditostí stojí na boření klasický schémat monster hororů, ke kterým se sice stejně dostane, ale aspoň se snaží o jinou cestu k nim - a to mu jde docela hezky. Vše podstatné je pak dořečeno a to, že se nedozvíme opravdu vše, nevadí, protože to, s takovým vyzněním, není podstatné. A mě se ta "nedořečenost" v závěru opravdu hodně líbila. Přesto jsem asi čekal větší odvaz, protože i přes mnoho zdařilých prvků mám pocit chladu a postavám jsem taky tolik nefandil, jelikož byl jejich osud předem jasný. Takové Love&Peace od Sona už je v tomhle úplně jinde, tohle spíš byl film na jediné, ale přesto příjemné zhlédnutí. 3*

Škoda slabého závěru, který kdyby se řídil heslem zbytku filmu (tedy "finance nejsou problém, my si nějak poradíme"), tak bych tomu čtvrtou hvězdu rád dal. Tohle je už od začátku pořádné béčko, které si ale na nic nehraje, jeho chytře umírněná osmdesátková absurdnost mu sluší, některé nápady mě opravdu pobavily (ruka jako zbraň) a postava Jima Belushi to skvěle táhne. Film jsem sehnal jen s dabingem z VHS, což tomu dodalo vtipnou vrstvu navíc, ale věřím, že to funguje i v originále a Belushi v něm má pořádné hlášky a ne ty rychlodabingové, které byly spíš guilty pleasure. Zážitek to ale byl, jelikož jsem film z dabované kazety stejně vždycky chtěl vidět a tady všichni dokonce mají svého dabéra, takže to prostě bylo jak dabing, jen takové "příjemně laciné".  Čtyři hvězdy tomu tedy nemám, ale nebudu mít problém se k tomu někdy vrátit. Silné 3*