Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Horor

Recenze (8 292)

plakát

Golden Eighties (1986) 

Akermanová natočila další vztahový propletenc, kde se neustále mluví o lásce a řeší její klasická témata, ovšem zase úplně jinak a zase jinak půvabně. A ačkoli jsem komedii v jejím podání už viděl, Golden Eighties vypadá dost jinak než Gauč v New Yorku. Spojuje je ale Akermanino pojetí komedie, které neznamená gagy a hlášky, ale uvolněnost, pozitivitu a hravost. A právě všechny tři zmíněné prvky se tu projevují ještě víc než v Gauči a o to je celý film kouzelnější. Normálně bych byl zděšený, že jsem se nevědomě dostal k muzikálu, avšak u filmu Chantal Akermanové jsem to tak moc nečekal, že se stal pravý opak - hned jsem se do toho dostal. O to víc jsem si ale celou dobu užíval Akermanové talent pro specifickou filmovou řeč, stejně jako pro výtvarnou stránku, jelikož si s vizuálem obchodního centra vyhrála tak moc, že zde i nejmenší rekvizita působí půvabně a hodná pozornosti, až si říkám, že se všechna ta krása nedá na první zhlédnutí vstřebat. Něco pak má svoji roli, něco je jen dekorace, ale vše do sebe zapadá, stejně jako pro pozdní Akermanovou typické hry s barvami (a poutání pozornosti z jedné barvy na druhou skrze překrývání). Hravé to je i čistě výstavbou scén, například používáním závěsům a hry na to, kdo za ním je a kdo je před ním či několik různých dějů a dialogů dějících se naráz a vzájemně se překrývajících podle momentální důležitosti. A stejně tak to je i s muzikálovými čísly, která sice neoplývají propracovanou choreografií, ale jejich minimalistická hravost, která je prostoupená celým filmem, je dělá nečekanými a díky tomu atraktivními. Teoreticky to je klasická osmdesátková rozjuchanost, která ale v podání Akermanové díky zesílení některých prvků a naopak zeslabení jiných působí jako autorská reflexe veselých filmů své doby, která zůstává pozitivní, ačkoli její vyznění zas tak veselé není. Reflexe je to neutrální, v něčem možná ironická, v něčem zase inspirovaná, celkově však své možnosti naplno využívající a díky tomu maximálně příjemná a hravá, na kterou je radost koukat. Pozoruhodný film, na který si určitě budu ještě dlouho pamatovat a především v dobrém. Jeanne Dielmanovou jsem sice ještě neviděl, tu si šetřím, ale už po několika dalších filmech Chantal Akermanové vím, jak talentovaná a přitom přehlížená režisérka to byla a že si větší pozornost diváků plně zaslouží. 4*

plakát

Westworld (1973) 

Crichton svůj debut postavil spíš na budování světa zábavních parků plných robotů a jejich pomalé, postupné vzpouře, než výraznějšímu narativu. Možná, kdyby se to nevěnovalo westernům a středověku (ten třetí zábavný park je tam poněkud navíc), tak by si mě to získalo víc, jelikož ani jedno mě zrovna nebere, jenže i tak mi přijde, že se ten film příliš rychle vyčerpá a navzdory skvělému námětu a působivému úvodu už nemá moc co nabídnout. Vlastně je to jen unylé čekání na něco dnes již jasné, co tehdy mohlo působit velice novátorsky a popravdě jsem tomu schopný věřit, ale i s ohledem na historický kontext to na vyšší hodnocení nevidím. Spolu s tím jsem se ale přesvědčil, už potřetí, že Crichton sice má dobré nápady, ale jím režírované filmy na mě působí dost průměrně a pokaždé s víceméně promrhaným potenciálem.Tady je to stejné - tolik možností, ale nakonec vše stojí na náhodě, nic komplexnějšího nebo epičtějšího z toho nevzejde. A přitom by mohlo, dost snadno. Slabé 3*

plakát

Její tělo (2023) 

Mohl to být film o tom, že soutěživost z nás dělá mrchy, které (pod)vědomě soutěží i tam, kde souboj s ostatními rozhodně není primárním. Jenže není. Mohl to být film, který by byl reflexí české pornografické kinematografie, o které u nás žádný film doposud nevznikl a tak by se mohl bez problémů vydat směrem kladné, neutrální, nebo záporné. Jenže není ani jedno. Mohl to být pozoruhodný psychologický životopis nadějné sportovkyně, která kvůli úrazu nemůže pokračovat v kariéře a místo toho skončí v pornoprůmyslu. Tak se to i prezentuje, jenže... zase není. Co to tedy je? Počínání plochých postav v plochém světě s plochými problémy, jejichž vývin je jasně nalajnovaný. Výsledek jako by sázel na meziřádkovou sílu a psychologii, která všemu dá silný pevný celistvý tvar a zůstane chytře neutrální ke všemu, jenže pro to zde je minimum možných snah a tak na mě Císařovské debut působí jako film, který se o tohle sice divným způsobem snaží, ale nemá na to a je z něj jen unylé cosi bez názoru. Vlastně i dost lhostejný, jelikož věci se prostě nějak dějí, mezi tím nic navíc, tudíž mi zde veškeré vztahy a dějové linie přišly poněkud prázdné. Nakonec asi šlo hlavně o upevnění Andreinina vztahu se sestrou a obecně obnovení pevného pouta její rodiny, ale jestli hlavní pointou bylo, že rodina má držet pospolu, tak je docela fascinující, že film s takovým potenciálem a originálním prostředím ze sebe nevytříská víc než poselství, které vám řekne většina animáků pro děti. Zbytek jsou takové možné myšlenky, které se na chvíli zjeví a zase zmizí, takže pornoprůmysl zde zabírá výraznou část stopáže, ale vlastně se o něm vůbec nic nedozvíme. Tak jsem tomu držel palce, než jsem viděl ty průměrné reakce a když už jsem to konečně viděl, je mi drobátko záhadou, proč to v takové podobě vůbec vzniklo. Řemeslně vcelku klasické a neurážející, byť určité ambice např. skrze využívání naturalistických sytých zářících světel zde jsou a herecky to taky funguje, byť vedlejší role jsou výrazně slabší. Ale co z toho? 2*

plakát

Nang nak (1999) 

Baladická thajská legenda, která spíš než hororem je pochmurnou romantikou s nadpřirozeným prvkem, která už od začátku jasně nemůže vést k happy endu. Zajímavé jsou na tom hned dvě věci - 1. Fakt, že navzdory otevření se světu a vlně mainstreamových duchařin v polovině nultých let v thajsku stále přežívá tradice "romantických hororů" (jako třeba Sang Krasue nebo Pee Mak), 2. Estetika thajského filmu z doby před otevřením se světu dost připomíná profesionálnější podobu hororů kambodžských - nízký rozpočet podepisující se na všem využívá ve svůj prospěch exotické prostředí a neherci, kteří spolu se scénářem působí, jako by do toho fikčního světa dokonale zapadaly a žily v něm, byť u jakékoli emotivnější scény nedokážou zahrát přesvědčivé emoce. Je to tak trochu kouzlo nechtěného, ale v dobrém, jenom v dobrém, vytváří to vlastní poetiku a estetiku, která má potenciál při prvním setkání s ní uhranout takovým způsobem, že to takhle vůbec jde. Celkem i věřím, že to je typické pro thajské horory z devadesátých let, ale vzhledem k tomu, že tenhle je můj z toho období první a vůbec z thajské kinematografie tím nejstarším, co jsem kdy viděl, budu zatím jen odhadovat. Mimo přijetí specifického vzhledu je i třeba se smířit s tím, že je to zfilmovaná legenda, tudíž přijmout ploché postavy a předem jasné vedení děje. Na mě to ale fungovalo i tak a ačkoli jsem už pár podobných hororů viděl, pořád mi přijde, že ta exotika v nich má něco do sebe a pořád se mi nestihla okoukat. A trochu je to taky tou thajskou lidovou hudbou, na kterou jsem krapet ujetý. Navíc se z nižšího rozpočtu povedlo vykřesat pár zajímavých  řemeslných nápadů - třeba noční můry z války jsou docela intenzivně zpracované, hlavně ta, kde se Makovi v náruči rozkládá tělo jeho kamaráda, který za války zemřel. Slabé 4*

plakát

Muž z Vysokého zámku - Série 3 (2018) (série) 

Třetí série za mnou a oprávněně nastal čas bilancovat. První dvě série jely podle knihy, tudíž se tvůrci museli sami popasovat s pokračováním a výsledek je takový, že tak atraktivní pokračování opravdu vymyslet nedokázali. Místy se to příliš soustředí na vztahy, místy se to zase brání rozumnému posunu a tak se postavy občas zachovají jinak než by se zachovaly, aby nalajnovaný děj série neskončil moc brzo. Začíná to upadat do průměru současných seriálů a je to velká škoda, avšak na obranu tvůrců musím říct, že navzdory mínusům mě stále dokáží některými dějovými linkami držet napnutého, větší příklon ke sci-fi a paralelním světům mě velice těší a nevadí mi ani návrat Franka, jelikož tu má své místo, ačkoli jsem doufal, že SPOILER jeho poprava přijde až později a nezanechá jen protestní odkaz v zárodku. Ale aspoň měl důstojnější smrt než by měl původně... KONEC SPOILERU. Poslední epizoda je pak taky slibná, naštěstí nejlepší z celého seriálu a pořád se zdá, že seriál bude stále mít co nabídnout - akorát je otázkou, co, protože mu toho tolik nezbylo a jestli se ta jedna hlavní linie bude táhnout celých 10 dílů, nevím, jestli se to povede přesvědčivě udržet aspoň na stejné kvalitě... Už teď jsou mé čtyři hvězdy dost slabé. Slabé 4*

plakát

Vlčí bouda (1986) 

Pro mě nejlepší film Věry Chytilové, ve kterém svůj styl využila pro sci-fi horor a to neuvěřitelně funkčně, kdy teoreticky sledujeme horskou komedii o lyžařském kurzu, které by se díky hláškám některých účastníků dalo snadno smát, ale tak moc za vším je (a postupně graduje) cosi temného, že mě to dokázalo držet neustále napnutého, kdy vše vypukne. A to i přesto, že už jsem Vlčí boudu několikrát viděl, takže přesně vím, jak vše končí. Je to celkem pěkná protiváha k Upírovi z Feratu, kterého jsem si taky nedávno opakoval - zatímco tam hororové scény moc nefungovaly a občas působily spíš směšně, u Vlčí boudy by samy o sobě mohly dopadnout stejně, ale Chytilové perfektní stylizace to nedovolí a ještě vám vrátí, že byste vůbec mohli pochybovat. Na naši zem perfektní film, ve kterém své místo mají i výkony neherců, které sice jsou křečovité, avšak mi přijde, že toho Chytilová využívá ve svůj prospěch. A ani ta moralitka mi nepřišla tak moc moralizující, jak někteří tvrdí, ale spíš jako jasná myšlenka o tom, co je lidstvo zač a jaká je jeho šance na přežití; na moralitku mi to přijde hlubší. Viděl jsem to znova po pár letech a jsem rád, že mě to nepřestává fascinovat. 5*

plakát

Skryté rezervy (2016) 

Třetí hvězdu dávám jen za to, že ta (typicky rakouská) bezemočnost zde má funkční smysl. Jinak ale nechápu, proč film, který chce být hlavně o ponuré atmosféře dystopie blízké budoucnosti, zaplní svoji stopáž nejklasičtější (a nejklasičtěji se vyvíjející) ústřední zápletkou podobných sci-fi namísto budování jinak zajímavého fikčního světa. Stejně jako u spousty podobných filmů zde jeho pravidla vyplouvají na povrch spíš mimoděk, ale tady by ta všudypřítomná bezemočnost, naprostý chlad i v milostném vztahu a všudypřítomná chudoba vyzněla víc, kdyby zde buď byla víc propracovaná ústřední zápletka (a postavy nebyly jen jednoduchými nalajnovanými šablonami plnící své cíle jak roboti), nebo se víc jednalo o pocitovku a mimoděk by se spíš něco dělo. Ono by to pak působilo sebevědoměji, takhle je to ale jen hezký rakouský pokus, který ztroskotává na všudypřítomných klišé, která není schopná atraktivně divácky prodat, jelikož se chce tvářit, že mu o ně nejde. Výprava ale pěkná (a jestli jsem si dobře všiml, natáčelo se i na Slovensku), herci hrají své role velice dobře, námět má svůj potenciál a chlad se na mě skutečně přenesl - jen ne zrovna tak, jak Hitz nejspíš chtěl. Slabé 3*

plakát

Temné slunce (1980) 

Teoreticky by se s tím dalo smířit. Zatímco Krakatit je hlavně protiválečný, remake Temné slunce tohle výrazně upozaďuje, vlastně si to nechá na "šokující" závěr a zbytek času je tak kritikou kapitalismu. Což by samozřejmě nevadilo, kdyby se vše vlivem doby vzniku nepřeklopilo v jasnou anti-americkou agitku, která by se sem tam dala brát vážně (přece jenom, boj hippies za "svobodu" znamenal hlavně svobodu v sexu apod.), jenže to taky nejde, když to celé působí tak přehnaně. A teď nemyslím ten legendární protest, který je samozřejmě echt přehnaný, ale celý segment s únosem letadla, který je opravdu až moc wtf a příliš. Týká se to vlastně celého filmu - skoro jedinou kladnou postavou z důležitějších je Prokop (s btw mizerně vykresleným charakterem - chvíli jasně zasáhne, chvíli udělá blbost a hned se ji snaží napravit, i když měl možnost si ji rozmyslet a chvílemi jakoby vůbec nevěděl, v jaké je situaci), zbytek je zkažený nebo se zkazí pod vlivem kapitalistické společnosti, ve které se všichni chtějí navzájem oddělat, všichni si jdou po krku, každý je špión, psychopat nebo jen touží po obří válce a jediní, kteří chtějí mír, jsou zkažení nevázaným sexem, neustálým braním drog, volnými vztahy... atd., atd. Tudíž po vzoru agitek se nejedná o skutečnou kritiku, nýbrž jen maximálně zkreslenou a černobílou, hodící se "těm druhým". V tomhle je bohužel Temné slunce tak moc jasné, že to nedokážu ignorovat, ale i kdybych to zvládl, pořád bych to vnímal jako zbytečný remake zdařilého originálu, který se divně snaží o zbytečně akční aktualizaci. Má to světlá místa, ale většinou tyhle rozsáhlé scény s letadly, vrtulníky a pořádným výbuchy působí jen přehnaně. Ony se totiž ani nehodí do Vávrova řemeslného podání, které zde je, mimo tyhle scény, veskrze klasické. Výsledkem je zmatené zjevení, u kterého (stejně jako dost jiných) moc nechápu, proč ho Vávra natočil. Hlavně mě mrzí upozadění protiválečného poselství, které se v tom zmatku jaksi rozpustilo a lze z něj najít jen zbytky. A podobné zbytky jsou zde i z originálu, přičemž je pozoruhodné, že právě těch pár totožných scén je tím nejlepším, co zde lze najít. 2*

plakát

Ciencias naturales (2014) 

Klasické road movie schéma v typicky argentinském podání, které neoplývá ničím vyloženě výrazným, ale svojí ústřední zápletkou umí navnadit, meziřádkovým vývinem neutrálních charakterů postav potěšit a veskrze bezbarvou, ale přesto svým způsobem kouzelnou krajinou, ve kterých žijí lidé na pokraji chudoby se svým stavem smíření zaujmout. Je to takový malý film, kde se ani samotné road movie schéma v krátké stopáži nestihne rozjet o víc mezizastávek, ale vůbec to nevadí, když vše funkčně dospěje kam má a i 2 zásadnější setkání můžou stačit pro to, aby cesta byla cílem. Vlastně to za 71 minut zvládá sice v značně malém, ale na svůj rozsah obsáhlém podání, rozehrát větší drama, než mnoho podobných delších filmů, které za delší stopáž a větší rozsah neposunou postavy výš než z jednoduché šablony. Tudíž proč ne, domů bych kvůli tomu nevolal, není to tak silné jak by mohlo být, ale vůbec se nedá říct, že by Lucchesi ve svém debutu nezvládl to, o co mu šlo. Slabé 4*

plakát

Výtah (1984) 

Mám pro thrillery typu "pár lidí je uvězněných v malém prostoru" strašnou slabost a když jsou inteligentní, mají propracované postavy a poutavou atmosféru, je to v mých očích okamžitě známka úspěchu. A Výtah tak, nad má očekávání, dopadl. Do atmosféry mě dostal už na začátku svou perfektní řemeslnou stránkou, udržoval mě v ní díky chytré postupné gradaci jak výchozí situace, tak i poznáváním charakterů postav a na konci mě nadchl hlubší pointou, která byla především metaforou životní situace všech čtyř. Nekoná se žádný happy end, ale trpké uvědomění si, kdo v realitě nejvíc na vše doplatí a kdo naopak dopadne nejlíp - aspoň teď. Touha po spravedlnosti je zde k ničemu, protože svět spravedlivý nebyl, není a nebude. Vlastně je až fascinující, jak je to odstupňované, jak se dají postavy seřadit podle vyústění jejich situace (a jejího dopadu) a jak se dá v drobných náznacích vidět charakterová podobnost mezi postavami napříč věky a tím pádem se dá předvídat, že jednoho dne dopadnou stejně - čímž nemyslím, že zase uvíznou ve výtahu, ale že dopadnou stejně jako ti, s kterými tam tehdy byli. Snažím se co nejmíň spoilerovat, ale jde to těžko, bez vykecání konce a jeho přesahu. Fascinující ale je, že postavy mají propracovaný charakter, všechny se dají chápat a pak je na osobních preferencích každého diváka, s kým se ztotožní nejvíc. On tu není nikdo vyloženě kladný ani záporný, stejně jako v životě, a každý na svoji životní situaci a postavení ve firmě reaguje jinak - a každý buď více nebo méně svinsky. Obecně je to hlavně kritika systému a korporátů a jejich psychických dopadů na řadové zaměstnance, kteří jsou vedení fuk. A situace, ve které může jít o život, nechá vybublat na povrch úplně vše, protože v ní lidé jsou najednou upřímnější a v panice ze sebe dostanou to, co jinak ne. Námětem podobné filmy tím většinou disponují taky (nebo by aspoň měly), ale jen naprosté minimum z nich to zvládá tak dobře jako západoněmecký Výtah. Navíc skvělý scénář je podpořen i skvělým řemeslem, kdy práce s nasvícením či rámováním záběrů opravdu umí budovat stísněné pocity a přepínání záběrů v nervydrásajících situacích do kabiny a mimo kabinu jsou taktéž skvěle propracované a díky nim je vše napínavější, jelikož se strach o někoho stane strachem o všechny, ačkoli momentálně jde o život klidně jen jednomu nebo akutně nikomu. A nevyprchá ani po skončení určité scény, ale zůstane, jelikož všechny věci zde mají svůj význam a když se něco zlomí, i když se to zdá na první pohled zbytečné, tak to vždy má svou dohru. Snad vše tu je perfektně propojené, takže to na plný počet prostě vidím. 5*