Režie:
Federico FelliniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Claudia Cardinale, Anouk Aimée, Sandra Milo, Rossella Falk, Annibale Ninchi, Barbara Steele, Madeleine Lebeau, Jean Rougeul (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Guido je úspěšný filmový režisér na prahu čtyřicítky. Má slávu, kterou si chce uchovat, má výkonný, úslužný štáb, velkorysého producenta, trpělivou manželku a poněkud tělnatou milenku. Je obklopen ochotnými vykonavateli, honěn prosebníky, zbožňován herečkami a přáteli. Má natočit film, na který již bylo vydáno sto milionů, byla postavena odpalovací rampa, zajištěna mezinárodní zvučná jména i statisté. Guido však prochází těžkou myšlenkovou krizí a ztrácí sebedůvěru, stává se vězněm rozběhnutého stroje. Spásu a odpočinek odjíždí hledat do lázní. Lázeňská krajina se však pro introvertního, egocentrického umělce mění v bílý, průsvitný kraj, zalidněný přeludy lidí, snů a vzpomínek, popelavý kraj, z něhož vystupuje minulost, zatímco skutečnost nabývá fantasmagorických, groteskních forem.
Do role režiséra Guida obsadil Fellini svého celoživotního přítele a spolupracovníka Marcella Mastroianniho, o němž v jednom rozhovoru řekl: „Je mým přítelem, kamarádem, někým, koho opravdu dokonale znám. Pomoc, kterou mi poskytuje Marcello, netkví pouze v jeho profesionálních schopnostech, ale i v jeho důvěře, s jakou se odevzdává do mých rukou a která mě zároveň inspiruje i k uskutečňování mnohých smělých experimentů". Po boku Mastroianniho si ve filmu zahrály Anouk Aiméeová (manželka Luisa), Claudia Cardinaleová (Claudia) a Sandra Miloová (milenka Carla).
(Česká televize)
Videa (2)
Recenze (234)
Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ ()
Film má samozřejmě několik úžasných momentů (úvodní "létací" scéna, milostné laškování režiséra s milenkou), zcela určitě je třeba pochválit výběr hereček a to ne jen pro jejich vzhled, prvotní nápad i vizuální zpracování. Jako celek mě však film nějak zvlášť nezaujal a největší vinu za to dávám dlouhé stopáži. Snímek je totiž tak "silný" a svým způsobem jiný, že se to jednak nedá unést, jednak se do něj vkrádá ani ne tak nuda, jako spíše nepochopení a postupně pak již nezájem. Jak píšu, mnohé scény jsou samostatně a samy za sebe až úchvatné, ale film jako celek jim dost ubírá. Docela bych souhlasil s Civalem, Radyo i Mattym. ()
O hraničním snímku Frederica Felliniho i Marcella Mastroianniho bych mohl napsat román, který se naneštěstí prodlužuje s překvapivě narůstajícími lety. Osmi a půl se mi otevírá nemluvně, zato oslnivě a zněle svět člověka, který se cítí poslán k tomu spoluutvářet zemské stvoření, aniž by byl disponován k plavnému otcovskému vzletu a objetí. Sebeironicky se přitom zobrazují události všedních střetů s kritiky, producenty, aktéry, které známe všichni, kteří jsme se vydali na věčnou poušť, na níž lze stavět jen z písku, i vzpomínky, které se oživují – s hlasitou výčitkou – všem, i těm bez jakýchkoliv tuh. Zdegenerovaný, k lhostejnosti vychýlený svět toužící po jasné interpretaci odvrací zrak od prvních zkusmých tvarování a žádá si jasného poselství, vůči němuž tvůrce dokáže nanejvýš mlčet nebo se vzdát a rozplynout – v prvotní mračna či písky, z nichž něco konečně povstane. Asa nisi masa… ()
Mezi snem a realitou, mezi dětstvím a dospělostí. Do 8 1/2 není snadné se ponořit, přeci jen jde o hodně osobní otisk osobní i tvůrčí krize na filmové plátno. Takže ze své podstaty je celý film hodně nedivácký, do značné míry egoistický, chvílemi i samoúčelný. I tak je ale od první do poslední minuty hodný obdivu, protože podobné prolnutí formy, obsahu, tvůrce a hlavního hrdiny je v celé kinematografii pravděpodobně jedinečné. 80 % ()
Osm a půltý Felliniho film je opravdu zamotanou záležitostí, ve které gradují jak dynamické scény, tak ubíjí ty zdlouhavé. Celou první polovinu filmu jsem si říkal, že tohle na víc jak 3* nevidím, ale jelikož opět (jako u mnoha filmů) zafungovala polovina druhá, která byla vskutku vynikající, tak musím přidat. Líbily se mi ty vzpomínky na dětství, které jen podtrhly výjevy ze současnosti. Strašně jsem se těšil na překrásnou CC a je škoda, že jí bylo dáno tak málo prostoru. Zkrátka snímek, kterému jsem opravdu dost velkou část stopáže nemohl přijít na chuť. ()
Galerie (78)
Zajímavosti (42)
- Prvý taliansky film, v ktorom Claudia Cardinale nebola dabovaná. Ako uviedla: "Hrám tam samú seba, tak ma nemohli dabovať." (Arsenal83)
- Film bol natočený, rovnako ako takmer všetky vtedajšie talianske filmy, úplne bez zvukového záznamu. Všetky dialógy boli dabované počas postprodukcie. Federico Fellini bol známy tým, že počas natáčania kričal na svojich hercov a následne prepisoval dialógy, takže veľa dialógov vo filme vyzeralo nesynchronizovaných. (Arsenal83)
- Podľa kritikov hlas Claudie Cardinale bol príliš hrdelný a spolu s jej tuniským prízvukom bol považovaný za nežiaduci. (Arsenal83)
Reklama