Osm a půl

Patřím k těm, co 8 1/2 považují za velkolepou ukázku filmového umění. Napoprvé se mi líbil, ale přiznám se, že až po dalších shlédnutích jsem ho docenila naplno. Mastroianni byl v roli režiséra v tvůrčí krizi Quida tradičně vynikající a ženské herecké obsazení nepostrádá tak krásné herečky jako Claudii Cardinale nebo Anouk Aimeé. Nezapomenutelná hudba Nina Roty, krásné záběry, dialogy...Vyjimečný snímek! (25.06.2010)

Dokonalá kamera (i obraz, i jízdy jsou do puntíku vycizelované) nezastře fakt, že je "Osmapůlka" nudná sebestředná onanie. Film samozřejmě není úplně přímočarý - hraje si s paralelami, znejisťuje diváka ve scénách, kdy plynule přechází do oblasti snů nebo představ, aniž by na to upozornil. Jenže to jsou triky, které už byly použité stokrát a, domnívám se, lépe. Fellini se snaží pomrkávat a lišáckým výrazem nenápadně ukazovat na paralelu s Guidovým filmem, který ještě o ničem není (a nebude). Že toho tajuplného výrazu není třeba, nemusím dodávat. Pokud chcete vidět dokonalou hru s divákem a paralelním vyprávěním, podívejte se na Zvětšeninu. Pokud vás láká ona fraktálovitá struktura příběhu, kdy režisér jakoby točí o sobě, pusťte si raději Adaptaci. (19.03.2010)

Vyprávěl vám někdy někdo svůj sen, který mu přišel nekonečně zajímavý a krásný, ale vy jste u jeho povídání s každým jeho slovem stále více a více usínali? Přesně takhle jsem se cítil já, když mi Federico vyprávěl o Marcellovi a Claudii a Anouk a Barbaře..., a tak jsem se raději vznesl, ve svých snech sám, vstříc své vlastní fantazii. (30.08.2007)

• Opäť sa vyžaduje dvojitá projekcia, že priam najideálnejšie sa to hodí zrealizovať zrovna tak, aby skrátka prebehla len v jednom dni, kedy dokonca divák ešte lepšie pochopí hlavnú myšlienku tohto filmu s číselným názvom 8½, v podstate priamo pojednávajúcom o režisérovi Federicovi Felliniovi a jeho následnej strate tvorivej inšpirácie, keď ho vo filmovom spracovaní stelesňuje práve jeho „alter ego” Marcello Mastroianni, ako režisér Guido Anselmi. • Totižto by sa najskôr mohlo zdať, že ide čisto iba o výplod akýchsi scenáristických fantázií, nezakladajúcich sa na akýchkoľvek reálnych kontúrach, keďže si to pravdepodobne autor celé len vymyslel, aby tým bol proste strašne zaujímavým, ale nakoľko som videl väčšinu z predchádzajúcich najznámejších filmov, pričom poviedku (preto pol) Le tentazioni del dottor Antonio (Pokušenie doktora Antonia) zo snímku Boccaccio '70, som síce zatiaľ nevidel, no i napriek tomu môžem smelo prehlásiť, že minimálne tieto štyri: I Vitelloni, La Strada, Le notti di Cabiria, a rovnako aj La dolce vita, sú tak extrémne nadštandardné, filmové diela, že sa ani nie je tomu čo čudovať, prečo zrazu stratil všetky režisérske nápady, ktorými mimochodom doteraz len tak oplýval, inak by zrejme nenakrúcal jeden lepší film, než bol ten druhý, až sa tým pádom naprosto vyčerpal, kde na druhej strane by sa patrilo tiež podotknúť, že po tomto filme už nikdy viac nevytvoril taký excelentný opus, ako tomu bolo doposiaľ. • Jednoznačne vyššie spomínané 4 + aktuálne recenzovaný, považujem za vôbec najsilnejšiu "pätorku", akú Fellini počas svojej bohatej kariéry vytvoril, že je zároveň veľkou škodou najmä to, že sa hneď v takmer samom úvode vybičoval do najväčších, režisérskych výkonov, čo si napríklad mohol trochu "pošetriť" na neskôr, trebárs v každej dekáde by priniesol presne takýto typ výtvoru, no zase musím skonštatovať, že sa to tak malo jednoducho stať, lebo tieto filmové práce vznikli presne v takej dobe, kedy to bolo úplne najvhodnejšie. • Samozrejme, že ani po roku 1963 absolútne nezaspal na vavrínoch, ale to už je na úplne inú diskusiu. Áno, niekoľko nasledujúcich počinov som určite videl, no moje celkové dojmy (pozatým), sú zväčša len priemernými, čo je vskutku hotovým paradoxom, ktorému sa pomaly ani nechce veriť. • Elegantný, vo veľa ohľadoch mimoriadny, a k tomu pomerne i vzrušujúci, a to kvôli účasti mnohých, krásnych herečiek, vrátane „božských” Claudii Cardinalovej a Anouk Aiméevej, kedy sa kameramanovi Giannimu Di Venanzovi, podarilo docieliť neuveriteľnej, estetickej roviny, ktorá sa vďaka podmanivej, Rotovej hudbe, stáva v celkovom ponímaní - nadčasovým unikátom, na aký sa nezabúda, a možno s akýmsi smutným dodatkom na záver, že sa režisérovi nepodaril znovu zopakovať takýto veľký úspech, ktorý treba pripisovať čistej náhode.   (29.10.2022)

Po formální stránce geniální. Řečeno za pomoci největšího klišé - Fellini kamerou maluje. Kontrasty černé a bílé, krásné kostýmy a extreriéry, snová atmosféra; co vteřina filmu, to obraz, který by mohl viset v galerii. Proto vlastně ani film nestačí za 139 minut nudit - scény se zajímavě přelévají jedna do druhé za pomoci asociací bez logické návaznosti a je potěšením to sledovat. Fellini míchá realitu, představy, sny a vzpomínky na dětství a nakonec to vše vytryskne do obrovského karnevalu. Problém mám ovšem s obsahovou stránkou, která mi nepřišla zdaleka tak zajímavá. Slavný a trochu nafoukaný rejža má špatné období - mizerné vztahy se ženami a tvůrčí krize, navíc krize středního věku.. Jenže si tak trochu říkám - a co já s tím? Je poznat, že film je do značné míry autobiografický, takže mi nějak nesedí, že mi autor předkládá dílo o tom, jak strašně složitě ono dílo vznikalo. Jako bych tento komentář napsal stylem ,,Vůbec nevím, co sem mám psát o filmu, co je tak dobře známý, ale vidíte? Nakonec přece jen něco píšu. No nic, uf, už to bude skoro hotové, ale byla to fuška, to vymyslet, to vám teda řeknu." Nicméně možná to časem pochopím. Až mi bude čtyřicet a přijdou všechny ty krize, pak bude 8 1/2 zřejmě první film, po kterém sáhnu. // To jsem napsal v roce 2013 ve svých dvaadvaceti letech, a filmu dal čtyři hvězdičky. Nakonec jsem nemusel čekat ani na krizi středního věku, stačily čtyři roky a jedna projekce v kině Aero a já měním na hodnocení absolutní. Když jsem ty obrazy viděl na velkém plátně, naprosto mě to dostalo. A řekl jsem si - autorská krize je přece téma jako jakékoli jiné. No ne? (28.05.2013)