Osm a půl

Nepamätám si už, ktorým Felliniho filmom som začínal, ale bez pochybností viem, že jeho filmom 8 1/2 som s ním skončil. Moja obľuba Felliniho filmov v mladosti iste nepramenila z toho, že by som mal snobské sklony, skôr z mladíckeho rešpektu k autoritám. Lenže časy sa menia a dnes mi už maestrove filmy takmer nič nehovoria, resp. tým menej mi hovoria, čím viac sú o ňom, o jeho radostiach, starostiach, snoch a fóbiách. A 8 1/2 je príliš osobný film na to, aby som mu doprial aspoň tie pôvodne pridelené tri hviezdičky. (15.01.2013)

Mezi snem a realitou, mezi dětstvím a dospělostí. Do 8 1/2 není snadné se ponořit, přeci jen jde o hodně osobní otisk osobní i tvůrčí krize na filmové plátno. Takže ze své podstaty je celý film hodně nedivácký, do značné míry egoistický, chvílemi i samoúčelný. I tak je ale od první do poslední minuty hodný obdivu, protože podobné prolnutí formy, obsahu, tvůrce a hlavního hrdiny je v celé kinematografii pravděpodobně jedinečné. 80 % (08.09.2009)

Musím se opakovat, a za nejvýstižnější, prohlásit repliku "Já vím, o čem chceš vyprávět. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to říct jasně, aby tomu lidi rozuměli.“ Hodinu jsem totiž zvládal tenhle artový guláš sledovat a jakš takš si ho uvnitř sebe uspořádávat. Jenže v hodině druhé jsem se přistihl, že už pouze tupě koukám a vnitřní smysl Felliniho "filmu ve filmu" je někde v háji a rozhodně ne v mé hlavě. Zajímavý a stylový film, který je snad ale téměř nemožné zvládnout myšlenkově v plném rozsahu. A musím se ještě pozastavit nad špageťáckými postsynchrony. Z těch se mi chtělo zvracet od začátku do konce a je mi velkou záhadou, že celému filmovému světu nevadí tak laciná a odflinknutá práce, kdy máte pocit, že byste to sami s vymšleným italským přízvukem nadabovali líp. 8 a 1/2? Ne, raději Synecdochu. 4/10 (30.09.2014)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)

• Opäť sa vyžaduje dvojitá projekcia, že priam najideálnejšie sa to hodí zrealizovať zrovna tak, aby skrátka prebehla len v jednom dni, kedy dokonca divák ešte lepšie pochopí hlavnú myšlienku tohto filmu s číselným názvom 8½, v podstate priamo pojednávajúcom o režisérovi Federicovi Felliniovi a jeho následnej strate tvorivej inšpirácie, keď ho vo filmovom spracovaní stelesňuje práve jeho „alter ego” Marcello Mastroianni, ako režisér Guido Anselmi. • Totižto by sa najskôr mohlo zdať, že ide čisto iba o výplod akýchsi scenáristických fantázií, nezakladajúcich sa na akýchkoľvek reálnych kontúrach, keďže si to pravdepodobne autor celé len vymyslel, aby tým bol proste strašne zaujímavým, ale nakoľko som videl väčšinu z predchádzajúcich najznámejších filmov, pričom poviedku (preto pol) Le tentazioni del dottor Antonio (Pokušenie doktora Antonia) zo snímku Boccaccio '70, som síce zatiaľ nevidel, no i napriek tomu môžem smelo prehlásiť, že minimálne tieto štyri: I Vitelloni, La Strada, Le notti di Cabiria, a rovnako aj La dolce vita, sú tak extrémne nadštandardné, filmové diela, že sa ani nie je tomu čo čudovať, prečo zrazu stratil všetky režisérske nápady, ktorými mimochodom doteraz len tak oplýval, inak by zrejme nenakrúcal jeden lepší film, než bol ten druhý, až sa tým pádom naprosto vyčerpal, kde na druhej strane by sa patrilo tiež podotknúť, že po tomto filme už nikdy viac nevytvoril taký excelentný opus, ako tomu bolo doposiaľ. • Jednoznačne vyššie spomínané 4 + aktuálne recenzovaný, považujem za vôbec najsilnejšiu "pätorku", akú Fellini počas svojej bohatej kariéry vytvoril, že je zároveň veľkou škodou najmä to, že sa hneď v takmer samom úvode vybičoval do najväčších, režisérskych výkonov, čo si napríklad mohol trochu "pošetriť" na neskôr, trebárs v každej dekáde by priniesol presne takýto typ výtvoru, no zase musím skonštatovať, že sa to tak malo jednoducho stať, lebo tieto filmové práce vznikli presne v takej dobe, kedy to bolo úplne najvhodnejšie. • Samozrejme, že ani po roku 1963 absolútne nezaspal na vavrínoch, ale to už je na úplne inú diskusiu. Áno, niekoľko nasledujúcich počinov som určite videl, no moje celkové dojmy (pozatým), sú zväčša len priemernými, čo je vskutku hotovým paradoxom, ktorému sa pomaly ani nechce veriť. • Elegantný, vo veľa ohľadoch mimoriadny, a k tomu pomerne i vzrušujúci, a to kvôli účasti mnohých, krásnych herečiek, vrátane „božských” Claudii Cardinalovej a Anouk Aiméevej, kedy sa kameramanovi Giannimu Di Venanzovi, podarilo docieliť neuveriteľnej, estetickej roviny, ktorá sa vďaka podmanivej, Rotovej hudbe, stáva v celkovom ponímaní - nadčasovým unikátom, na aký sa nezabúda, a možno s akýmsi smutným dodatkom na záver, že sa režisérovi nepodaril znovu zopakovať takýto veľký úspech, ktorý treba pripisovať čistej náhode.   (29.10.2022)