Nezapomeň na mě

Na tomhle snímku mě předně dostaly bezchybné výkony VŠECH herců. Pattinson a Ravin odehráli svůj part s nadmírou realističnosti, Cooper s Brosnanem - na to je škoda slov, ale překvapivě dobré byly i všechny ostatní postavy, což se zas tak často nestává. Nesklouzávají totiž do jednorozměrných figurek, ale hlavně jak se blíží konec, stávají se komplexnější a plastičtější. Tu jednu hvězdu do plného počtu má na svědomí pár náznaků romantických klišé, obzvlášť to se sázkou je jak z teen komedie pochybných kvalit. Spolehlivě to ovšem vyvažuje konec. Ten je v rámci žánru, ale i toho, co divák při sledování cítí a očekává, moc pěkná rána po hlavě. Posledních cirka pět minut má takovou sílu, jako jsem už dlouho u filmu nevnímala. Bez toho konce by se REMEMBER ME těžko vyšvihlo nad průměr, ale takhle se stává jedním z nejzajímavějších dramat poslední doby. PS: A Pattinson umí hrát, ne že ne! (31.03.2010)

Celou dobu jsem se rozhodoval mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože oproti původnímu očekávání to na mne nepůsobilo jako nějaká vyloženě hloupá romantika, Pattinson byl snesitelný a Emilie je sympaťačka od pohledu, ale pak přišel závěr, který celý film degradoval. To není žádná šokující pointa, žádné překvapivé zakončení, to je absolutně z prstu vycucaná situace, která nemá k předchozímu ději žádnou logickou návaznost. Ano, něco takového se určitě mohlo stát, ale proč to cpát do filmu, který k tomu ani náhodou nevede? Když tak nad tím uvažuju, tak celej ten film je prokanej celou řadou zbytečných tragických událostí, jejichž přítomnost má jediný cíl - divákovy slzy. Většina z nich ale není tak očividná, takže bych je byl schopne prominout, ale co je moc, to je příliš. (07.06.2010)

Film je to vskutku povedený a velké většině (zvláště dámského publika) během filmu jistě i nějaká ta slza ukápne. Jednu věc bych ale vytknul a ta se týká právě tolik zmiňovanému zvratu v závěru filmu. Věřím, že Američané nejspíše navždy budou mít v paměti osudový den (ve kterém právě dochází ve zvratu v ději) a tudíž i navždy budou vědět, co se v ten daný okamžik stalo, ale bude tomu tak i u neamerických diváků, kteří tento film shlédnou třeba za deset let? Obávám se, aby si nakonec tento divák neodnesl ze závěru filmu jen: „ Tam se něco muselo stát…ale sakra…co to bylo?“ (03.05.2010)

Jsou mladí, jsou krásní, uvnitř však zranění, zžíráni traumatem ze ztráty blízkého člověka. Hříčkou osudu se seznámí a zamilují, dvě bytosti ztracené v newyorské šedi, a navzájem si prosluní své životy. A když to už už vypadá, že se všechno v dobré obrátí, když se svět zdá konečně barevnější a traumata po boku milované osoby snesitelnější, přijde jedno osudové ráno... Ne, pane režisére, nebojte se, na ten zážitek, který jste mi svým filmem zprostředkoval, na to mrazení v zádech v přetopeném kině, na ten čistý zásah do srdce určitě nezapomenu. Nechci. (08.04.2010)

V době návštěvy kina mi bylo něco přes dvacet, životně jsem chápal pouto s o deset let mladší sestrou a pořád jsem ještě nevěděl, co třeba život schovává. A Robert s Emilie spolu měli tak žhavou vzájemnou chemii, že plátno chvílemi málem doutnalo. Teď je mi něco přes třicet, život se mi neustále snaží dokazovat, že nevím, co pro mě schovává, ale melancholie Remember Me, ta zalezla pod kůži pomalu, ale natrvalo. (31.03.2010)