Město žen

No....tak další rozporuplnost. Do scény se zdrogovanými holčičkami to byl geniální snímek, z kterého šlo vytřískat cokoliv. Zajímavá a dokonce poměrně originální zápletka (!), která se mohla rozvinout do jakékoliv podoby (bohužel i včetně té, do které byla nakonec rozvinuta). Říkal jsem si asi tak do poloviny: "Fellini se snad na stará kolena naučil točit i zábavné filmy." Do oslavy děvkaře byl snímek výjimečný na režisérovy poměry také překvapivě jasným dějem. Příběh byl soustředěn na jedinou postavu. Ovšem s již zmiňovanými holčičkami se z toho znovu stává samoúčelná šílenost ála Satyrikon, kterou jsem ale překousával poměrně v klidu až do samotného závěru s výjimkou asi posledních 10-20 minut, kdy jsem se poprvé(!) podíval na hodinky. Moje akceptování téhle zběsilosti bylo způsobeno několika důvody. Za prvé jsem měl při sledování poměrně dobrou náladu, za druhé jsem byl díkybohu v místnosti sám a za ten třetí a největší důvod považuji především radu, kterou jsem si dal sám sobě: "Hlavně se nesnaž tomu filmu přijít na kloub. Kromě zřetelného tématu feminismu a jeho povedenému zesměšňování ty ulítlosti opravdu nemají žádný význam. Představ si, že jsi prostě na Matějské pouti a chodíš z atrakce do atrakce, vybíráš si pochopitelně jen ty nejintenzivnější a hlavně vůbec nepřemýšlíš nad tím, že ta kabinka na centrifuze je zavěšená na vyklajícím se šroubku a ta atrakce samotná ti nedává nic jiného, než velice nepříjemný pocit." (06.06.2006)

Opět nejsem zklamána ... už jsem si prostě zvykla na příšernou italštinu a ještě horší postsynchrony. Co mě však už po několikáté nalepilo na dvě hodiny k televizní obrazovce (a nebylo schopno od ní dostat) byl neotřelý, asociativní, lehce bulvární styl vyprávění a audiovizuální složka. Hlavně ta ruchově-hudební - která mě opět nakopla - napadají mě jen tato slova: industriálně-orgastický beatbox říznutý orchestrálním technem. V roce 1980 - unikát, to jednoznačně. A děj, poselství ... komplikované, jako vždy. Vztahy mezi mužem a ženou, ženou a mužem, o nepochopení-pochopení, o sexu, o drogách o všem a ničem - film plný rozporů... Ale nic jiného jsem vlastně ani nečekala. Tedy to, že bych to pochopila. Marcello hraje o život ... kamenují ho brutální feministky, honí ho nadržené nymfomanky, učastní se road-movie se zhulenými lesbičkami, oslavuje 10000 milenku čurajícího erotomana, v mezičase slintá po mladých a krásných děvách, aby nakonec hledal dokonalou ženu. No nezní to jako skvělá komedie :-))) (06.06.2006)

Hodně jiný Fellini. Velmi snový, časově, i prostorově neurčitý děj, vnitřní proslovy hlavního hrdiny... Těžko se to zkousává... Don Chuán Snaporaz se dostává do jakési země, kde mají naprostou převahu ženy. Náhle zcela nevyspitatelné, začínají Snaorazovi přerůstat přes hlavu a on si uvědomuje, jak težké je najít idealní ženu... pasáž na klouzačce, kde Snaporaz prochází své zážitky s ženami je naprosto úžasná, opět se projevil Felliniho cit pro kompozici obrazu, práce se světlem, lehce absurdní záběry.. Dovede natočit stejně samozřejmě naprostý zmatek při sjezdu feministek, i úžasně strašidelnou scénu "pronásledování" hrdiny třemi auty obsazenými mladými nymfičkami. Mastroianni je skvělý. Moc pěkné (12.06.2006)

Velkolepá fantasmagorie, která je v některých momentech naprosto úchvatná - celá řada scén, dialogů, dekorací (dort s 10 tisíci svíček, balón ve tvaru ideální ženy) či lokací je neuvěřitelně nápaditých a zábavných, a snímek po filmařské stránce doslova hýří spontánní záplavou invence a výsostné kreativity, vydatně podpořené snadno rozpoznatelnými odkazy na dřívější Felliniho snímky. Přitom to rozhodně není film pro každého (což ostatně asi platí pro většinu z Felliniho filmografie), na to je až příliš symbolický, nedějový, respektive vyloženě lyrizující a rezignující na tradiční filmové vyprávění příběhu v obrazech. Po této stránce je tak tento snímek mnohem spíše jakousi filmovou mozaikou vzájemně pospojovaných volných motivů, které na prostoru velkorysé stopáže 140 minut rozehrávají pestrou paletu Felliniho fantazie a reflexe jeho současnosti - není bez zajímavosti zde vzpomenout slavnou polskou komedii Sexmise, která byla natočena o 4 roky později a která se srovnání s MĚSTEM ŽEN vyloženě nabízí; téma feminismu podle všeho bylo v té době poměrně hodně aktuální. Jediné, co mě na filmu zamrzelo, je jeho beznadějně klišoidní závěrečné rozuzlení, které je jak vystřižené z amatérské povídky začínajícího literáta - po této stránce mě film vyloženě zklamal, jinak je to úchvatná a zábavná podívaná a velký divácký zážitek. (20.04.2015)

V jenom mém oblíbeném songu se zpívá "přijela k nám avatngarda...." A tato slova mi často tanula na mysli při sledování filmu. Město žen je zatím jednoznačně nejšílenějším filmem Federica Felliniho, který jsem mohl shlédnout. Po první části jsem byl vyloženě nadšený, protože celá pasáž z onoho kongresu byla vyloženě geniální a taková scénka ženy v domácnosti neměla chybičku. V druhé půlce je to ale opravdu pořádné psycho, občas se vyskytla nějaká jasnější a opravdu parádní scéna v duchu první poloviny, ale jinak se nese ona druhá půlka v hodně surrealistickém duchu a přestože odmalička až dodnes jsem pod silným vlivem dvou žen, ne všechno jsem pobíral:-)) (21.10.2008)