Sladký život

Na třetí pokus jsem konečně dokoukal Sladký život až do samotného konce. S neskutečným vypětím sil. Mám rád vícero Felliniho filmů, jak těch klasických (Silnice), tak i poněkud experimentálních (Zkouška orchestru), ale tahle jeho tříhodinová mozaika ze života bohaté smetánky zůstane pro mne hlavně nekonečným strašákem, kde bizardnost jednoho směšno-trapného výjevu je vzápětí poražena bizardností výjevu dalšího. Trošku jsem čekal, že se to obrátí časem na pořádné drama, kdepak, i taková chvilka vyšetřování sebevraždy je vzápětí vystřídaná dalším divokým večírkem plným onoho mravního rozkladu. Omlouvám se všem obdivovatelům filmu, moje hodnocení nevyjádřuje jeho kvalitu, jenom můj osobní přínos a subjektivní dojem. Vnímám sice myšlenku, dokonce bych dal i tři hvězdičky, kdyby to mělo možná poloviční stopáž, neboť byly spočátku i chvíle, kdy mne film dost bavil (tisková konference s hereckou hvězdou a brzy na to malý hudební koncert venku na terase). Ale sledovat 3 hodiny smršť večírků snobské společnosti bez celistvého příběhu, zato plnou pseudo-intelektuálních keců a dobové provokace bylo na mne vážně moc. Dokonce mne časem přestala bavit i jinak sympatická hudba 60. let, tak mne to úplně rozčarovalo... Jedna hvězdička z čiré úcty, druhá za půvab Anity Ekberg. 45% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (07.12.2019)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)

Unikum Felliniho spočívá v tom, že na rozdíl od ostatních auteurů 60. let (Tarkovskij, Bergman, Antonioni) netíhl k zádumčivosti. Naopak coby vzorný exemplář italského temperamentu oslavoval život a široce se u toho usmíval. Navzdory této bujarosti nikdy nevybočil z ryzího umění. Dokonce se zdá, že Fellini našel zlatou lajnu mezi příběhem, estrádou, artem a modernou a provedl reprezentativní, málo viděnou syntézu. ____ Vazba filmu s neméně emblematickým 8 ½ je zřetelná. Jestliže ve Sladkém životu sledujeme oslavu, v 8 ½ přichází krize, či spíše kocovina, která po oslavě zpravidla následuje. (14.10.2008)

Na úvod..taky vám Marcello Mastroianni tolik připomíná Richarda Grieca? :) Mno, ale k věci. Zprvu bych podotkl, že La Dolce vita má příliš dlouhou minutáž..167 minut sledovat depresivní obrazy natolik složitého tématu je opravdu vyčerpávající. Tento Felliniho film jsem viděl "natřikrát"..první půlku v kině (samou nudou jsem byl donucen odejít..poprvé v životě jsem odešel z kina), další hodinu doma na DVD, ale přehrávání jsem musel přerušit (i přesto, že jsem si byl vědom gradace snímku) a poslední půlhodinu už jsem nějak dojel. Ale poměrně trefně jsem si film rozdělil. Protože to, co jsem viděl v kině bylo opravdu uspávající (tedy kromě scény ve fontáně:), ale s každou mou další "projekcí" film gradoval (silné slovo pro mírné navýšení této pomyslné křivky:). Uvažoval jsem nad tím, jestli to pro mě není příliš náročný motiv, ale takové filmy si skoro vždy labužnicky vychutnávám..problém vysokých společenských vrstev číší z celého filmu naprosto jasně, ale dle mého pouze reflektuje něco natolik známého a jasného, že se není čemu obdivovat! Ano, ve své době to jistě bylo revoluční dílo, ale dnes..nevím. Fellini měl spíše o tomto tématu napsat knihu, která by dnes mohla sloužit k téměř historickým účelům. Sečteno, podtrženo..ne, nedovolím si tento pomyslný "klenot" odsoudit. Proti gustu.. (08.03.2006)

Nejpříjemnější film. Asi se tu už o něm říkalo všechno, tak pod dojmy sladké a dobré nálady mám pocit, že bych si aspoň třeba chtěl tuto náladu, a pohodu, uchovat v sobě na pořád:) Doufám, že to na vás taky zapůsobilo. A vlastně si myslim, že to je nejlepší soundtrack pro příjemé chvíle, pátky, soboty, a doufám, že si teď Dolce vita budu takto přehrávat a v pokoji poslouchat co to jen půjde:D Spíš než to, jaký dopad a cíl měl mít, a tedy proč taky vznikal, ke mně prostě hovoří forma - a nádherná síla a jemnost -, kterou jí Federico natočil. Grazie tante.:) (24.02.2009)