Zkouška orchestru

Fellini buduje tento film jako podobenství překračování a mizení tradičních hodnot. Paradoxně přitom použil formu televizní reportáže. Bohužel, obojí vyznívá v karikující nadsázce, která Zkoušce orchestru výrazně ubírá na přesvědčivosti. Na jedné straně je sice použít "reportážní" střih, výrazné a viditelné bodové nasvícení, hovor mimo kameru, zdánlivě bezprostřední výpovědi, ovšem na druhé straně Fellini, snad pro technické obtíže nebo pro přílišný perfekcionismus, nepoužil kontaktní zvuk, ale postsynchrony. Podobné je to i s výpověďmi hudebníků, které působí spíše dojmem reportáže z psychiatrické léčebny... Jako podobenství film funguje, jako příběh ovšem nikoli. Avizovaná "malá individuální dramata" se topí pod nánosem umělosti a nepřesvědčivosti. Při vší úctě k Fellinimu, tohle měl asi režírovat jiný režisér... Zajímavé komentáře: Radko, Amarcord_1, sportovec, Petkon (28.09.2008)

Pro me zatim nejlepsi Fellini. Prvni pulka chytlave a vtipne predstavuje jednotlive hudebniky orchestru a jejich nastroje a druha cast se zvrtne v metaforicke zobrazeni spolecnosti a nastoleneho politickeho rezimu. Rad bych napsal, ze vzhledem ke kratke stopazi konecne Fellini ani nestihl nudit, ale on to zvladl i behem te 1 hodiny. 7/10 (18.09.2011)

"Smrť dirigentovi, nech žije metronóm!.." Pokojný úvod, v ktorom každý člen okomentuje a vychváli ten svoj nástroj sa na môj vkus trochu ťahal a v hlave mi postupne začali vznikať nápady ako to oživiť, pretože na toto nie som u Felliniho zvyknutý. Napadlo mi...čo keby sa medzi sebou začali všetci hádať, až by to prerástlo v poriadnu "mastenicu"? A na moje prekvapenie sa to aj stalo. Dôjde dokonca i k streľbe...Zo Smith & Wesson, ehmm....Za to divoké oživenie pridávam štvrtú hviezdu, inak by to bolo skôr za tri. Záver asi zámerne pripomína prejav Mussoliniho alebo Hitlera a aj keď to zámer nebol, vyznelo to tak. 70%. (03.04.2013)

Přepsáno v září 2019. Zkouška orchestru je opomíjeným drahokamem Felliniho filmové tvorby, stojí ve stínu slavnějších a oslavovanějších výtvorů polozapomenutý, přesto široce rozkročený a s vědoucím zářivým úsměvem. Zkouška orchestru je rozpustilou a vícevrstevnou satirou. Federico Fellini nezapomíná na niterné sebepoznávání, cirkusovou klauniádu, vývěry intimních pocitů, živelnou vášeň karnevalu života, soukromé úzkosti, zdivočelé kontrasty, krásu poezie řeckého ducha, ani neopovrhuje souzvukem chaosu, magickým oparem, nebo provokujícím odlehčením. Vnitřní svět se prolíná s tím vnějším, forma fiktivního dokumentu navozuje výchozí postoj bezprostřední a upřímné hodnověrnosti. Sarkastický úsměšek neváhá vtrhnout do uměleckého prostředí, jízlivé poznámky se otírají o funkčnost, podstatu i o sebe samotného. Nejvýnosnějším náhledem satiry je společnost, morálka, politické reálie, vývoj i uspořádání. Vše v emocionálním a afektivním stavu mysli básnického zasnění a epileptickém záchvatu kolektivního nevědomí. Hlavní postavou satirické hříčky je dirigent orchestru (velmi zajímavý Balduin Baas s hlasem Oreste Lionello), frustrovaný, autoritativní a nenáviděný vládce alegorického výjevu společenského a politického dychtění. Rozkošnou fackou autentických nešvarů sociálních vymožeností je úplatný vedoucí orchestru (příjemný Filippo Trincaia s hlasem Corrada Gaipy) a nesmlouvavý odborový předák (Claudio Ciocca s hlasem Vittoria Congia). Z rozverně hravých rolí hudebníků: osamělá harfistka (Clara Colosimo), svobodomyslně rozjařená a bujná pianistka (Elizabeth Labi s hlasem Angioly Baggi), opěvující violoncellista (Ferdinando Villella s hlasem Pietra Biondiho), do svého nástroje zamilovaný tubista (Franco Javarone), zaslouženou úctu vyžadující první houslista (David Maunsell), konkurenčně vždy připravený druhý houslista (Francesco Aluigi), citlivý hobojista (Andy Miller), bláznivá flétnistka (Sibyl Mostert s hlasem Solvejg D'Assunty), oddaný trumpetista (Franco Mazzieri s hlasem Sergia Di Giulia), rozmanité možnosti vychvalující pozounista (Daniele Pagani s hlasem Maria Maranzana), na zářný okamžik minulosti srdceryvně vzpomínající klarinetista (Cesare Martignon s hlasem Armanda Bandiniho), či rytmus vyznávající hráč na bicí (Pierluigi Calderoni). Také nelze nevzpomenout na starého a zkušeného opisovače not (Umberto Zuanelli) ve věku těsně před právem zaslouženým penzijním odpočinkem. Zkouška orchestru se neúnavně a odhodlaně rýpá v aspektech společnosti, prodírá se tu vývojem, motivací, lidskou osamělostí vzpomínkami, zvyklostmi, pokrytectvím i diktátem. Revoltě dochází dech vlastním vyčerpáním i kontinuální ztrátou základních myšlenek, řád vyžaduje poslušnou disciplínu. Rozkošně satirická hříčka! (11.10.2009)

Rozhodli jste se pro úplnou svobodu? Můžete jí mít, pokud si ji vybojujete, ale bude vám v tomto případě chybět nejen disciplína, ale také důležitá ochranná ruka... Brilantní satirické podobenství společnosti zobrazené skrze bouřlivou orchestrální generálku s velmi zajímavým vyústěním a závěrem. Musím ale říci, že jsem si o hodně více užil první ("nekritickou") polovinu filmu, vypovídající především o charakterech i životních osudech jednotlivých hudebníků, kde každý představuje svůj nástroj pro televizní reportáž. Dramatické stupňování a pomezi to krásné gagy jako např. poslouchání zápasu přes malý tranzistor a svlékání sak a košil během hry na nástroj či ono "komicky znějící" sólo na flétnu. A pak ty dialógy! --------- ,,Violoncello je nejbližší lidskýmu hlasu... Klavír, ten je moc ukecanej! ... Klavír vypadá vznešeně, jako král na trůnu, ale nehýbá se. Je to obrovské, mytologické zvíře." -------- ,,Profesore, jak se daří vaší chobotnici?" / ,,Jo, vedu s ní nerovnej zápas!" :o) Fellini byl génius! 90% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour: Rok s největšími světovými režiséry) (17.05.2018)