Roma

Felliniho svět je světem sám pro sebe. Ne každý do něj vstoupí, ale komu se to povede, již ho nechce opustit. Film Řím je pocta městu, jako živému organismu. Organismu, který vzdoruje infekci fašismu let 40., stejně jako nárůstu automobilové dopravy let 70. Genius loci prostřednictvím poezie obrazu jako by nahrazoval strukturovanou dějovou linku. Nesledujeme děj. Všímáme si míst a drobností, které bychom jinak při sledování děje nerozpoznávali. Fellini nás učí číst v anonymitě davu osob, čímž nám více přibližuje skutečný svět než sebelépe nalinkovaná dějová kostra. Učí naslouchat. Neurčité jednání osob bez znalosti konkrétní příčiny do značné míry relativizuje koloběh všedního života a nutí k nadhledu. K nadhledu z pozice věčného města. Jemné melancholické podbarvení s lehkým sentimentem ke všemu Italskému vytváří vyšší mimoobrazovou hodnotu. Myslím, že kdo miluje Itálii, musí milovat Felliniho. 70% (28.06.2011)

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu. (06.11.2023)

Sakra, ono to bylo docela dobré. Asi těch předchozích 5 (nebo kolik) filmů nadělalo své a já jsem si na režisérův nestravitelný styl konečně zvykl. Nelíbily se mi pouze poslední dvě scény s přehlídkou a motorkami. V té první jmenované byla ale zase perfektní hudba. Jinak ale byly ostatní dosti zajímavé, obzvláště mě dostala havárie na dálnici, budování metra (nečekaně atmosférické) a překvapivě i kabaret. Pokud si ale (ne)dobře vzpomínám, všechny ostatní už jsem z paměti vytěsnil a to upozorňuji, že od zhlédnutí snímku mě dělí asi sedm hodin, což není mnoho. Klasické pojetí filmu dle Federica Felliniho (hodně postav, žádný příběh atd.) mi sice stále brutálně nevyhovuje, ale k mému překvapení už mě to nenudí, což si ale vysvětluji sledováním hodně brzo ráno (rozuměj jedna odpoledne), kdy jsem překypen dobrou náladou a psychickou i fyzickou energií. (27.12.2006)

Klasický Fellini - uřvané a bez příběhu, jenže teď je to podané ještě v mnohem nudnějším balení než jindy. Chvílema jsem fakt usínal nudou, chvílema jsem byl znechucen. Nevím co má Fellini furt s těma ošklivejma a tlustejma ženskejma, že je pořád obsazuje. Zde konkrétně scéna s nevěstincem je opravdu sbárkou těch nejodpornějších košťat. Film o ničem s naprosto zbytečnými scénami a vlastně vším. Akorát snad ta církevní módní přehlídka se povedla. Btw Marcello Mastroianni byl asi velice dobře namaskovanej, protože jsem ho vůbec nezaregistroval. (23.05.2006)

Můžu to být způsobeno několika promilemi alkoholu, který koloval onoho večera v mé krvi, ale přiznávám se, že Mastroianniho jsem v tomto filmu vůbec neviděl (!) a pokud si vzpomínám, tak Fellini je v záběru asi dvě vteřiny z celé stopáže. Jinak Řím je snímek velmi zvláštní a nejlépe popsatelný asi slovy typu filmová anarchistická koláž či svérázná filmová esej prosycená italským temperamentem. - Není zde žádná ucelená narace, ale pouze řada vzájemně se střídajících a prolínajích výjevů, které (prosyceny typicky felliniovským magickým realismem) představují Věčné město zhruba v rozmezí 30. - 70. let, kdy zjišťujeme, že výjevy masových fašistických přehlídek vystřídaly pláně plné hippies apod. - Inu, pozoruhodný film. (24.11.2005)