Silnice

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)

„Na počátku Silnice byl jen zmatený pocit filmu, náznak melodie, která ve mně vzbuzovala neurčitý smutek,“ řekl o Silnici Federico Fellini. A co řeknu já? Jsou tvůrci, kteří dovedou vyvolat u diváka mrazení v zádech, tísnivý pocit nebo i strach. A jsou tvůrci, kterým nestačí drásat, ale musí to být až na krev. Silnice je krutou pohádkou i zřetelnou alegorií o dobru a zlu, o lásce a svobodě a o tom, že všechno má (snad) nějaký smysl. Protože pokud je zbytečný jediný kamínek u cesty, pak jsou zbytečné i všechny hvězdy na nebi. Zajímavé komentáře: GilEstel, Kmotr (02.07.2012)

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Můj třetí Fellini. Navíc jsem se k němu vrátila brzy po Cabiriiných nocích, a to přesně, jak jsem si slíbila. Hlavní role se zde opět ujala Felliniho manželka Giulietta Masina. Opět zahrála na výbornou, přesto byla svou polohou hodně podobná Cabirii. Silný příběh o prostoduché a mravně čisté Gelsomině staví na protikladu ní a hrubiánského Zampana. Z toho vyvěrá ne spád dějových zvratů, ale hromada vnitřních pohnutek a utrpení, o kterých budete vy, diváci, nuceni přemýšlet. Zobrazení poválečné Itálie, spodiny, to vše je až realistické. I tak mě ale Silnice bavila o trochu méně než zmiňované Cabiriiny noci, které mi ukázaly, že Fellini nemusí být jen odtažitá nuda (viz 8 a půl). (21.05.2012)

Klasické dílo Felliniho. Je krásné co s minimalistickým stylem dokázal vytvořit a ty nezapomenutelné postavy! Zajímavé je také srovnat tento film s další Felliniho klasikou - Sladký život. Ta je narozdíl od Silnice opravdovým velkofilmem s nepřehlédnutelným poselstvím a přesto Silnice působí stejně silným dojmem, stačí se jen ponořit a nechat se unášet... (22.02.2006)