Silnice

Silnice je nesmírně silný a syrový film s hereckými výkony tak přesvědčivými, že vás vůbec nenapadne chápat je jinak než jako reálný příběh. Skvělá je režie, kamera, střih. Co víc k tomu dodat? Snažit se číst příběh jako alegorii či dokonce dávat jednotlivým postavám hodnotová znaménka asi nejde. Spíš jde jen o to, vychutnat si ty prchavé okamžiky štěstí, a taky bolesti a smutku a samoty... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: sportovec, Aqualung, troufalka (07.06.2020)

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)

.........Poválečná Itálie, těžké živobytí pro lidskou spodinu. Fellini v tomto sugestivním snímku vylíčil denodenní zápas obyčejných lidí o jejich přežití, mezilidské vztahy. Na rozdíl od fašistické filmové produkce, ve které se příběhy o chudých nenacházely, zde jsou mistrně a poeticky popisovány do puntíku. Vše je vlastně zrcadlově převrácený obraz k jeho dalšímu filmu Sladký život. Anthony Quinn jako "řeznický" hrubián a Felliniho manželka Giulietta Masina, se svoji hypnotizující, klaunovskou a milou grimasou jsou nepřekonatelní. Typicky neorealistický závěr filmu a dravá hudba dávají všemu nadhled a pravé kouzlo............... (01.04.2005)

Taliansky, hovorený Charlie Chaplin hraný bravúrnou Giulietta Masina, ktorá podala neuveriteľný výkon. Bez nej by toto bol len obyčajný film čo vyšumí za desaťročie. Masina mi hneď pripomenula Charlieho Chaplina a nádherne ovládala svoju mimiku. Postava Gelsomina vzbudzuje u diváka rôzne pocity a niekedy aj rôzne pocity zároveň (smútok a smiech zároveň napríklad) a to len svojou tvárou. V jednu chvíľku sa Geslomina smeje a za päť sekúnd má smutnú tvár. Niečo takto zahrať ako Masina je klobúk dole a keď nemáte klobúk dajte dole všetko čo je na stole. Anthony Quinn hral tiež výborne. Takže máme film, ktorý je pozdvihnutý do výšin hlavne za herecké výkony. Nemám celkom v láske takýto prechod ku koncu, ale La Strade to odpúšťam a páčila sa mi. (06.06.2015)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)