Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Starší muž si v koloně aut pustí v autorádiu starou kazetu. Nahrávka z ní mu připomene jeho dospívání. On, Miki, chtěl hrát v punk rockové kapele. Problém byl jen najít ty správné spoluhráče a místo, kde by mohli zkoušet. Nic však není tak jednoduché, jak se zdá, píše se rok 1983 a Miki stále chodí na střední školu. Kvůli jeho zanedbávání školy mu hrozí, že propadne u reparátu z chemie a bude ze školy vyhozen. Mikiho otec po něm chce, aby se celé léto věnoval škole. Miki ale právě řeší důležitější problém. S kamarádem Dejvidem, který si jako první v Praze nechal na hlavě udělat číro, dělají konkurz na ostatní členy kapely. Když se jim podaří skupinu založit, Miki zjistí, že škola a otec s matkou pro jeho hraní nemají pochopení. Proto se s otcem pohádá a odejde z domova. Spí v pronajaté garáži, kterou kluci získali od starého pána z Dejvidova domu. Tady také kluci zkoušejí a připravují se na první koncert. Mikiho podporuje i jeho dívka Pavla, která by ale ráda viděla, kdyby si Miki vedle muziky také vyřešil své problémy ve škole. První koncerty z Mikiho pohledu dopadnou dobře a kapela se snaží dál prorazit. Po koncertě ve venkovském kulturním domě, který se zvrhne ve rvačku s místními, se ale Dejvid začne kamarádit s recidivistou Kaličem. Kluci si ve skupině přestávají rozumět a Dejvid propadá stále víc alkoholu a drogám, do kterých ho zatáhl Kalič. Nakonec se Miki, který se pomalu rozešel kvůli klukům a jeho způsobu života s Pavlou, rozhodne od Dejvida odtrhnout. To už také Dejvid nemá moc zájem o hraní a kapelu. Mikimu tak nakonec sebere jeho iluze teprve zjištění, že jeho kamarádi až tak o muziku zase nestojí... (TV Prima)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (223)

kingik 

všechny recenze uživatele

Nepřestávej věřit v punk! Poslední dekáda komunismu pod "nadvládou" punku, ale kdo koho víc toleroval, respektive netoleroval? Pár punk přátel stačilo za "totáče" mít a hned byl ten život na hovno veselejší, ale jak kdy a jak pro koho. Bylo to o excentrickém životním stylu, o nedostupných hudebních nahrávkách zakázaných kapel, hulení a v neposlední řadě o mladistvé rebélii prostřednictvím vlastní undergroundové kapely proti nevyhovujícímu režimu a jeho předpisovým životním normám, kterých měla parta pankáčů v 83 až nad číra. Vše sledujeme z pohledu inteligentního Mikiho, toho času studenta gymnázia, který se tak trochu ve svých (osm)nácti hledá. Nechce se podvolit politickému systému, rodičovským kritériím, přehnanému vlivu špatných kamarádů a nikdy se nevzdá své milované hudby. Těžko říct, co chtěl svým nevyváženým postojem tenhle snímek vlastně divákovi sdělit. Sděluje i nesděluje toho příliš. Tehdejší dobu odprezentoval celkem zdatně, i když trochu uměle, některé scény byly nastaveny i vystavěny zajímavě, ale jen zřídka se z nich vytěžilo maximum (viz dramatická noční honička s vesnickými "burany"), některé zase vyznívaly nevěrohodně (obdobný problém měl i spřízněný "Občanský průkaz", včetně nedostatečné artikulace mladých herců, kdy jim ne vždy bylo spolehlivě rozumět), avšak největší slabinou je rozkouskovaný až epizodní styl vyprávění. Životnost postav je měřena schopností dodat jim životnost prostřednictvím mladé herecké krve, což se daří, ale v zajímavých situacích se s nimi ocitneme méně, než by bylo záhodno. Režijní rukopis Richarda Řeřichy ještě neměl onu kýženou výrazovost, což je pochopitelné, neboť se v minulosti režií nezabýval, avšak kameru třímal v rukou nejednou. Jedná se o kameramana, který si chtěl vyzkoušet, jak chutná režijní debut. Na poprvé to nebylo špatné, ale ani nikterak vyzrálé. Poněkud zvláštní byla mluva i image hudební partičky. Možná se tak tehdy mezi mládeží nemluvilo. Výraz "dračice" určitě ne. K vidění byla směska pankáčů ve stylu Sex Pistols se skinheadem i kultivovaným depešákem, kterého Patrik Dělger v titulní roli připomínal ze všeho nejvíc, ačkoliv tahle modní vlna se dostavila až o něco později. Přesto velkým plusem zůstávají mladí, neokoukaní herci, atmosférická režie s důrazem na originální kamerové snímání a také neotřelé téma a připomínka punku, kterým se český film příliš v minulosti nezabýval. Svých předností si je film dobře vědom. Jestli je to hodně, málo, nebo tak akorát, si jistě každý divák posoudí sám. Vytěžit se z toho dalo jistě víc. 60% ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Rebelování ve stylu RebeLOVE, prý vzor 1983. Spíš ale 2013. Podstata punku je totiž hodně jinde, než kde ji vidí Richard Řeřicha. Punková tady byla leda ta hudba a outfity, jinak zhola nic. DonT Stop není punk, ale totální mainstream. Je vidět, co dnes z punku zbylo... Pane Řeřicho, opravdu jste film o punku završil náznakem toho, že východiskem z punkové generační revolty je chovat se konvenčně? Ufff... Rozhodně bych Vám doporučil, abyste se příště při realizaci filmu o punkovém hnutí v Československu alespoň rámcově seznámil s danou problematikou, minimálně se podíval na příslušný díl dokumentárního cyklu Bigbít. Anebo se podívejte na ...a bude hůř, i když to není primárně punkový film, Petr Nikolaev totiž narozdíl od vás je skutečnosti v 80. letech o světelné roky blíž... Takže suma sumárum, jediné, co v tomhle filmu funguje, je hudba a titulky plus mezititulky, herectví občas kulhá (zvláště Mikiho otec byl velmi slabý) a co úplně selhává, je scénář a ideová složka, kdyby totiž film tak hrubě nezkresloval obraz 80. let minulého století, byl bych jako divák mnohem shovívavější. Slovy Visacího zámku ...ale lidi říkali, že punk je jinde... ()

Reklama

Palvinie 

všechny recenze uživatele

Co k tomu napsat. Snad jen, že anglický název pro český film se mi nelíbí, na druhou stranu je asi nejvhodnější. Sprostá slova k tomu patří taky, takže ani ta vytknout nemůžu. Snímek se mi opravdu líbil, přiblížil mi dobu punku, ve které jsem vždy chtěla žít, byl vtipný, měl příběh, měl smysl. Na to, že tam byli všichni herci - začátečníci, předvedli opravdu super výkon. Rozhodně to nebyla ztráta času, naopak dobrá inestice 97mi minut. Navíc tam padaly slušné hlášky. ("Když hraje, vypadá, že má epileptickej záchvat.") ()

Jara.Cimrman.jr 

všechny recenze uživatele

Jako zasloužilý účastník punkovejch podzemních začátků jsem s tímto snímkem zažil velkou nostalgii. Koncertní energie byla úžasná a při vzpomínkách na první poslech alba London Calling jsem měl zase husí kůži na zádech. Hudebně jsem si tento snímek zkrátka stoprocentně užil, ale vážnější druhá polovina poněkud ztratila tempo, což by se při punku stávat nemělo. Dovolím si vyjádřit myšlenku, že si tento snímek nemůže pořádně užít nikdo, kdo divokým pogem kdysi nevytáčel strážce kulturní čistoty socialistickýho národa, ale moc rád bych se mýlil. ()

Fr 

všechny recenze uživatele

,,TŘEBA ŇÁKÁ BUDOUCNOST EXISTUJE....“ /// Clash, punkovej parník Vyšehrad, kapela jako součást hry ,,na šok“, reálnej socialismus prosmrádlej dobrou muzikou ve filmu, ve kterým (bych řek) jde vo víc než jen o hudbu. Touha zanechat svoji stopu mimo to ,,smutný a šedivý“, mít svůj styl… – cholerici z kolbenky nadšením jásat nebudou, ale kluci neřešej píčoviny, jen sebe, kapelu a celkem věrohodně evokujou onu dobu ,,zlatejch“ vosumdesátejch let. Punk, to prostě nejsou jenom děvky a chlast (poznej svýho Fr….), ale hlavně ideje. Sami musej zjistit, co je póza, co životní styl a kde je jejich místo. Mě prostě tyhle filmy o mladejch lidech a starejch časech baví víc, než zhovadilý estrády. (Navíc zvuk je dobrej a celkem to vodsejpá) A není to ani tak patosácký jako Láska z pasáže, či brutální jako Proč a dokonce to má v sobě mnohem víc, než kýbl Horký kaše. Fakt si myslíte, že JÁ jsem cílová skupina? Pravda, ty kluky bych znát mohl….. (nemel sračky, prostě máš jen strach, že skončíš jako tlustá, plešatá, připosraná sračka, bulící nad tím, že nejlepší roky jsou v prdeli. No jo, ale co když JE TO NEJLEPŠÍ PRÁVĚ TEĎ?....). Flákám 4* a nechám na vás, jestli je to póza, styl či krize středního věku. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) The Clash. 2.) Hledám pořádnej soundtrack. 3.) Páč tenkrát… co vám budu vyprávět, se podívejte…. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ * ()

Galerie (41)

Zajímavosti (14)

  • Film se mimo jiné natáčel také na ochozu Strahovského stadionu, na parníku Vltava nebo na Žofíně. (Terva)
  • Režisér a scenárista Richard Řeřicha začal na filme pracovať už v roku 2005. Do scenára zapojil autobiografické prvky. (toi-toi)
  • Název filmu je inspirován stejnojmennou písní Jacguese Brela. (Terva)

Reklama

Reklama