Kluci jsou zpět

Charismatický Clive Owen v roli tatíka dvou synků, na něhož padá tíha výchovy jeho potomků i ostatních věcí, které dosud zvládala jeho žena, kterou však porazila rakovina. Coby sportovní redaktor trávil spoustu času na cestách a chvíle, které tak nemohl trávit s rodinou, i plnění svých rodičovských povinností tak většinou kompenzoval alespoň dary, které svému nejmladšímu synovi z cest vozil. Nyní na jeho bedrech spočívá veškerá výchova i péče o domácnost, práce a ještě k tomu se do děje vloží i jeho starší syn. Kluci jsou zpět není scénáristicky, ani obsahově příliš nápadný a výrazný snímek. Jeho děj ve velké míře stojí na sympatickém hereckém obsazení. Snad jen ten jeho nejmladší synek, Artie, mě často štval. A když už jsem si myslela, že by ho ty jeho rozmazlenecké, ukňourané a hysterické projevy, kdy se choval jako otravný fracek mohly přejít, začal znova:) Ale pak se také docela umoudřil. To už na scénu nastoupil Harry, jeho starší syn. Ten si mé sympatie získal a až na pár "puberťáckých" scének, ve kterých to vypadalo, jakoby chováním z oka vypadl svému bráškovi, se mi velmi líbil. No jo, ti britští hoši:) Velmi mile mě překvapila scéna, ve které Clive ve svém článku píše o Michaelu Phelpsovi. Tím si mě získal:) (31.10.2012)

Nicim zajimavy film. Vlastne byl zajimavy jen tim, jak malo emoci z nej clovek citil. U takoveho tematu bych cekala alespon trochu vic nez nic. Bylo to prazdne a ploche. Maly Artie byl tak nesympaticke dite, ze jsem s nim nedokazala vubec soucitit, a v nekterych situacich bych ho nejradsi serezala. Vztah se strasim synem Harrym uz byl o neco poutavejsi, ale porad je tenhle film nicnerikajici ztratou casu. (04.10.2010)

Já vím, že to jenom fikce, ale často mě napadalo, jak mohl tento muž s emocionálním rozsahem lžičky na čaj vůbec mít smysluplný vztah se svojí (druhou) ženou, nebo s kýmkoliv? Autor memoárů, na kterých je film založený, se někde vyjádřil, že po smrti manželky se ocitl v situaci, kdy se "musel starat o svého syna a sám přitom ani nevěděl, jak vyprat prádlo". What the hell. Tři hlavní herci jsou velmi dobří, ale prostě ten příběh a jeho pojetí... Působí hrozně staře nebo zastarale, nebo možná nerelevantně je to správné slovo. Vypořádávání se se smutkem se přece dokáže obejít bez těch "nejhorších" klišé, ale tenhle film se na ně spoléhá ve velkém. (14.09.2022)

Joeovi zemřela mladá manželka a zanechala ho s malým synem, kterého Joe ani vlastně nezná, neboť doposud v rodině fungoval jako táta, co se po pár dnech vrátí z pracovní cesty, přiveze dárky a zase odjede. Musí se naučit vychovávat dítě, vést rodinu a snášet smutek ze smrti ženy. Do toho za ním do Austrálie přijíždí syn z prvního manželství, který žil s matkou v Anglii. Ani svého prvního syna pořádně nezná, nikdy se o něj nezajímal. Procházíme proměnou muže, pro kterého vše vždy bylo samozřejmost, jak se učí vychovávat syny, zvládat rodinné záležitosti, nalézat nové přátele či o ně přicházet. A že domácnost se třemi chlapy není jednoduchá. Příjemný snímek, který má silné momenty. Clive Owen dokazuje, že není jen ksicht z akčních snímků. (14.03.2011)

Když máte ve svém filmu Clivea Owena, můžete si dovolit mít na něj vysoké nároky, protože on to zkrátka zvládne. Univerzální herec, který dokáže být stejně přesvědčivý jak v rolích nekompromisních zabijáků, tak v rolích obyčejných můžů, kteří se ocitají na křižovatkách života. A i tentokrát to všechno padá a stojí právě s ním. Joe přichází o milovanou ženu a musí se naučit s tím žít. Obyčejný lidský příběh, nic nového pod sluncem. Další z řady filmů o tom, jak je těžké se vyrovnat s osudovou ztrátou a jak je těžké si uvědomit, že na tomto nespravedlivém světě nejsme sami, ale jsou tu i lidé, kteří na nás (a my na ně) spoléhají. A že nikdy se s pocitem ztráty nedokážete vyrovnat, pouze jej (společně s časem) odsunout do pozadí. Prostě žít dál, protože žít dál za to stojí, i když je to někdy zatracená bolest. Protože o tom to je. Že někdy jste nahoře a někdy dole. Hicks vždycky umně dokázal probudit v člověku emoce, ať už pouhým podbarvením záběru, či vhodně zvolenou hudbou. Je to jeden z mála režisérů, na které se v upřímnosti zážitků, jež chce sdělit, můžete spolehnout. Proto nás nečeká povinná romance rovnající se novému začátku (režisér se jí povedeně vyhnul), ani citové vydírání (tady to je ovšem na každém, jaký pohled si zvolí). Je to pouhý příběh o naději, s jedním výborným hercem a zkušeným režisérem. Málo? Možná ... jenomže i ty obyčejné příběhy je třeba vyprávět ... (07.02.2010)