Darmošlapové

Asi jsem tomu Fellinimu konečně přišel na chuť. "Darmošlapové" jsou zatím asi nejdějovější film co jsem od něj viděl a ten happyend tomu taky dost pomohl. Ten příběh se mi líbil, je jednoduchý, ale chytlavý, každý ví o co jde a mě to prostě nějak zasáhlo. Navíc závěrečná scéna, když Moraldo opouští svůj dosavadní život je opravdu mistrovskou ukázkou filmové režie. (08.05.2006)

Bez stálej práce, ale stále s plným žalúdkom, teplou večerou a postieľkou po krčmovo pouličných pestvách noci. Tak si žije partia mladých mužov okolo tridsiatky v malom prímorskom meste povojnového Talianska. Rodina sa postará o nocľah a živobytie, dotyk s veľkým svetom zabezpečia karnevaly a občasné kultúrne predstavenia umelcov zavítajúcich z veľkých miest (rozjarený tancujúci sprievod, farebné papierové flitre, girlandy sú typickými znakmi i pre neskoršie Felliniho filmy) a nejaký ten peniaz na pohárik čohosi silnejšieho sa vždy niekde splaší. Flákačský život bez práce je pohodovou alternatívou sveta živnostníkov večne pracujúcich pre svoj krámik, či sveta ťažko pracujúcich robotníkov (o čom sa presvedčia i vysmievajúci sa hrdinovia v následnej konfrontácii s päsťami nahnevaných cestárov). Pocity nenaplnenia a nezodpovednosti k vlastným skutkom spôsobujú tienisté stránky života darmošľapov. Sny o úniku do veľkých miest, na svetové divadelné scény, sny o neodolateľnom zvodcovskom šarme, ktorému podľahne každá, ale narážajú na tvrdú realitu. V tomto Felliniho filme dominuje nenáročná mikropríbehová linka opakujúceho sa malomestského prežívania s jemne načrtnutým sociálnym podtextom. (18.08.2005)

Stylově se Fellini drží neorealistického kánonu, ale narativními prostředky se mu přeci jen již vzdaluje, některé scény mají velmi poetický až mystický nádech, objevují se zde také subjektivní náznaky jako odjezdy kamery od spících přátel během Moraldova úniku z města. Rozhodně se již dá mluvit o typickém felliniovském filmu, jak co se týče komentovaného děje, rozrušování narativního oblouku na epizody s důrazem na bezdějovost, různorodých postaviček i rozmáchlých scén (karnevalové veselí i vichřice na soutěži královny krásy). Oproti následujícím filmům však epizody nejsou pevněji provázané a nemají rovnocenný účinek, čímž film osciluje mezi působivějšími a spíše doplňkovými momenty. Lída Baarová zde sice nedostala moc vděčnou roli, ale jediný okamžik, jímž mohla plně vyniknout uprostřed karnevalového reje je jedním slovem nezapomenutelný a Baarová ještě jednou mohla zazářit v plném hvězdném lesku. (14.12.2010)

Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl. To však ale neznamená, že by byl špatný, to rozhodně ne. Darmošlapové jsou perfektní po herecké a filmařské (i když v té to je trochu slabší, než v jiných Felliniho filmech) stránce a mají velmi zajímavou myšlenku. Celé to vypráví o bohatých skoro třicetiletých mladících, co se potulují po ulicích a bálech, v životě se strašně nudí, pořád žijí u rodičů a tak nějak neví, kam v tom životě dál. Naštěstí se tenhle film liší od jiných s podobným dějem a má něco jako zakončení. Takže se mi to líbilo i po té příběhové stránce, jenom mám problém se stopáží, protože i ta hodina čtyřicet mi přišla moc. Místy jsem se nudil a těch míst bohužel nebylo málo. Vlastně to je poprvé, kdy mě nějaký Fellinho film, byť jenom chvílemi, nudil. Ale jinak to rozhodně špatné není, jen to není to nejlepší od Felliniho. Slabší 4* (16.01.2020)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)