Darmošlapové

Reziser Federico Fellini /La Dolce Vitta, La Strada, Amarcord/ natocil slusny film o 5 kamaratoch v malom talianskom mestecku . Nemaju pracu a tym padom ich kazda zenska posle do hajzlu, teda slusne napisane do prdele a taxa len bezcielne flakaju. Filmu chyba dejova linia, je to len komplex udalosti, ktore spolu volne suvisia. take veci ako strhujuce tempo, brutalne prestrelky tu fakt akciechtivy diviak nenajde. Herci ako Franco Fabrizzi /Agrese 1975, Ginger a Fred, Smrt v Benatkach/, dalej Franco Interlenghi /Plysovy Medvidek, Otcove a synove 1957/ a Alberto Sordi /Lakomec 1990, Rim 1972/ to vsak dobre zvladaju a daju sa najst aj herecke vykony. Plus objavila sa tu aj Lida Baarova. Za seba teda pisem, ze mne film vyhovoval a slusne som sa bavil. Lebo som obcas dementalny pozersky artovy picus, ktory je schopny opisat kazde hovno zo zumpy najmenej 35 -izmami a teda mna zase oslovila bezdejovost, casove prelinanie deja, rozdielnost zivotnych potrieb a cielov 5 kamaratov. Ma to vsak aj tieniste stranky : pocit bezprizornosti a mizive sance na lepsie a krajsie zajtrajsky /povedane marxisticko -leninskou termitologiou/. 89 % (12.03.2016)

Jeden z Felliniho prvních čistě režijních filmů. Darmošlapové. Lidé bez cíle, s ironickým úsměvem na tváři, vysmívající se nejen okolí (a hlavně pracujícím...), ale možná i sami sobě. Nemají cíle, spíše bloudí před. ve víru nočního života. Více či méně důležitých motivů Fellini vystavěl spoustu (a k mnohým se v budoucnu ještě vrátil): ženy, rodina, nespoutaný život, cirkusáctví/kabaret, chtěné útěky do jiných prostředí/měst a nejasnost v bloudění i nitru hrdinů. Dá se nalézt několik vynikajících scén (Alberto po plese, Moraldův odjezd nebo intelektuálův útěk ze "spárů" slavnějšího herce...), hudba Nina Roty je ve filmu bezchybná, ale přesto postrádám nějakou konečnou výjimečnost, která by film povýšila. Možná absenci vykoupení/morality, jaká "osladila" konec Sladkého života... 70% (06.12.2006)

I flákačství se dá podat s určitou grácií jako nám ukázali mnohem později bratři Coenové nebo Charles Bukowski. To Fellini to chytil z jiného konce. Ukázal nám partičku budižkničemů, příživníků a parazitů bez ambicí, kteří se jen tak proflakují životem a žádnou grácii nemají. Je to taková ta skupina lidí, kterou vysoce pohrdám. Sice jsou schopni sem tam kouknout kritickým okem na svůj dosavadní život, ale to jen ve stavu opilosti (Alberto) nebo ve stavu prozření (Moraldo). A jen jediný je schopen se svému životu postavit. (08.11.2006)

Musím říct, že jsem od tohoto snímku příliš nečekal a nakonec mě přikoval ke křeslu na celých 103 minut. Darmošlapové totiž nejsou ani na okamžik nudní, pravda, příběh není příliš složitý, ale velice se mi líbilo vykreslení filmových postav a zaujmula mě taková ta "typicky italská" atmosféra snímku. (14.06.2005)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)