Darmošlapové

Reziser Federico Fellini /La Dolce Vitta, La Strada, Amarcord/ natocil slusny film o 5 kamaratoch v malom talianskom mestecku . Nemaju pracu a tym padom ich kazda zenska posle do hajzlu, teda slusne napisane do prdele a taxa len bezcielne flakaju. Filmu chyba dejova linia, je to len komplex udalosti, ktore spolu volne suvisia. take veci ako strhujuce tempo, brutalne prestrelky tu fakt akciechtivy diviak nenajde. Herci ako Franco Fabrizzi /Agrese 1975, Ginger a Fred, Smrt v Benatkach/, dalej Franco Interlenghi /Plysovy Medvidek, Otcove a synove 1957/ a Alberto Sordi /Lakomec 1990, Rim 1972/ to vsak dobre zvladaju a daju sa najst aj herecke vykony. Plus objavila sa tu aj Lida Baarova. Za seba teda pisem, ze mne film vyhovoval a slusne som sa bavil. Lebo som obcas dementalny pozersky artovy picus, ktory je schopny opisat kazde hovno zo zumpy najmenej 35 -izmami a teda mna zase oslovila bezdejovost, casove prelinanie deja, rozdielnost zivotnych potrieb a cielov 5 kamaratov. Ma to vsak aj tieniste stranky : pocit bezprizornosti a mizive sance na lepsie a krajsie zajtrajsky /povedane marxisticko -leninskou termitologiou/. 89 % (12.03.2016)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $116,428║Tržby Celosvetovo $124,428║ Tak prvá polovica filmu je nesúrodí mišmaš, žiadna celistvosť alebo pútavosť príbehu nehrozí, až v tej druhej polovici sa to začne do niečoho dramatického formovať ale nezáživnú prvú polovicu to už nezachráni a aj preto po pretrpení tohto filmu dávam podpriemerné hodnotenie. Od známeho mena ako Federico Fellini by som určite čakal omnoho viac, postavám tu chýba väčšie rozvitie, lebo takto to je postavené len na takej hromádke postáv pobehujúcej z miesta na miesto a poriadne vysvetlenie ich konania tu proste neexistuje, postupom času začneme chápať konania a záľuby v dievčatách jednej postavy ale vyrysovanie charakterov iných tu dosť chýba. Pre mňa je tento film určite sklamanie. /40%/ (16.01.2009)

Pokaždé, když se vypravím do (tohoto italského) maloměsta každým svým prvkem vtělujícího periferii, narazím záhy na mokrý fáč splínu, který se k němu přilepil a stal se jeho součástí, takového splínu, o němž Walter Benjamin prohlásil, že to je „pocit, který odpovídá permanentní katastrofě.“ Při svých návštěvách v něm cítím, jak ničivá tektonika otřásá ne snad letitým zdivem jeho staveb, ale beztvarými fluidy duší jeho obyvatel, nořících se do únavy za potěšením na samá dna moří, která se uvnitř nich samých vylila ze břehů anebo vyschla. Přemíra sil či slabostí vrací všechny toužící či neuspokojené na začátek hry hned po několika krocích v stranu, v níž tušili čnět svůj ideál. Je to snad osudovou kletbou snesenou na malá města a jejich obyvatelstvo, že ani nedokáží dohlédnout svého snu a podaří-li se jim to náhodou, ustrnou hrůzou nad jeho falší. Darmošlapové dokonale vystihují marnost tohoto koloběhu, jeho katastrofičnost, jež prosvítá v rozhovorech smutných ne-hrdinů, v jejich sebereflexích, v klidu, který se rozlévá po leštěných plochách zrcadel jejich návyků, posvátného stereotypu, toho motoru roztáčejícího střepy tohoto šedého kaleidoskopu. Jsou nesentimentální a nepatetičtí, nepoučují, provádějí návštěvníka s vřelostí a s vědomím „půvabu věcí zašlých“, ale hlas vlaku, směřujícího ke skutečnému životu a tvorbě, si nelze odmyslet od jednoho každého líného kroku zde učiněného. Právě nádraží je skutečným centrem tohoto světa, jediným opravdovým korzem, kde padají masky. Do detailu věrné zpodobení. (23.11.2010)

Stylově se Fellini drží neorealistického kánonu, ale narativními prostředky se mu přeci jen již vzdaluje, některé scény mají velmi poetický až mystický nádech, objevují se zde také subjektivní náznaky jako odjezdy kamery od spících přátel během Moraldova úniku z města. Rozhodně se již dá mluvit o typickém felliniovském filmu, jak co se týče komentovaného děje, rozrušování narativního oblouku na epizody s důrazem na bezdějovost, různorodých postaviček i rozmáchlých scén (karnevalové veselí i vichřice na soutěži královny krásy). Oproti následujícím filmům však epizody nejsou pevněji provázané a nemají rovnocenný účinek, čímž film osciluje mezi působivějšími a spíše doplňkovými momenty. Lída Baarová zde sice nedostala moc vděčnou roli, ale jediný okamžik, jímž mohla plně vyniknout uprostřed karnevalového reje je jedním slovem nezapomenutelný a Baarová ještě jednou mohla zazářit v plném hvězdném lesku. (14.12.2010)

Potkávám je na FF MU dost často. Někteří filosofují o Bohu, někteří po nocích děvkaří, ale všichni jsou živeni maminkami, které v nich vidí budoucí badatele a držitele Nobelovy ceny a nevnímají, že jedné v čem jsou ti jejich potomkové výjmeční, je spotřeba piva a tvrdého alkoholu na den. Proto mám Darmošlapy jako film rád. I když ho sráží melodramatická zápletka o napraveném novomanželovi. Ale to je základní problém celého italského neorealismu. (17.09.2008)