Darmošlapové

Říkal jsem si, že tentokrát se na film Federica Felliniho budu stoprocentně soustředit. Díky tomu a i díky pravděpobodně mnohem jednoduššímu obsahu než má Sladký život (a co si budeme namlouvat, kdyby měli Darmošlapové minutáž stejnou jako La Dolce vita, trpět budu zrovna tak) jsem snímek byl schopen vnímat a pochopil jsem snad úplně všechno. A tak tedy mohu s klidným svědomím a naprosto zodpovědně říct, že Fellini mi nesedí. Moji oblíbení režiséři, když se pustí do filmu, musí mít nápad. Samozřejmě, že Darmošlapové ten nápad také mají, nevím, jak na rok 1953, ale snad už tehdy byl dostatečně plytký a nijak inovativní a mě, jakožto fanouška především science fiction, příběh o ne úplně šťastném manželství a partě lidí, jejichž existenci by tento svět byl schopen oželet, opravdu nenadchne. Zpracování je však precizní s kvalitní hudbou a také s nepříliš pestrým hereckým genofondem, na to si ale asi budu muset u Italů zvyknout :-). (08.05.2006)

Jeden z Felliniho prvních čistě režijních filmů. Darmošlapové. Lidé bez cíle, s ironickým úsměvem na tváři, vysmívající se nejen okolí (a hlavně pracujícím...), ale možná i sami sobě. Nemají cíle, spíše bloudí před. ve víru nočního života. Více či méně důležitých motivů Fellini vystavěl spoustu (a k mnohým se v budoucnu ještě vrátil): ženy, rodina, nespoutaný život, cirkusáctví/kabaret, chtěné útěky do jiných prostředí/měst a nejasnost v bloudění i nitru hrdinů. Dá se nalézt několik vynikajících scén (Alberto po plese, Moraldův odjezd nebo intelektuálův útěk ze "spárů" slavnějšího herce...), hudba Nina Roty je ve filmu bezchybná, ale přesto postrádám nějakou konečnou výjimečnost, která by film povýšila. Možná absenci vykoupení/morality, jaká "osladila" konec Sladkého života... 70% (06.12.2006)

Asi jsem tomu Fellinimu konečně přišel na chuť. "Darmošlapové" jsou zatím asi nejdějovější film co jsem od něj viděl a ten happyend tomu taky dost pomohl. Ten příběh se mi líbil, je jednoduchý, ale chytlavý, každý ví o co jde a mě to prostě nějak zasáhlo. Navíc závěrečná scéna, když Moraldo opouští svůj dosavadní život je opravdu mistrovskou ukázkou filmové režie. (08.05.2006)

I Vitelloni (slang v romagnolskom dialekte, čo by sa dal do slovenčiny voľne preložiť, ako "Býci"), je obzvlášť hodnotnou drámou od začínajúceho talianskeho režiséra Federica Felliniho, ktorú v podstate nakrúcajú už oveľa skúsenejší režiséri, než bol vtedy on sám (zrejme sa vypracoval popri scenáristických zákazkách u svojho mentora Roberta Rosselliniho), a zároveň ktorú som si skrátka potreboval znovu pripomenúť, keďže naposledy som túto partiu „piatich nešťastníkov”, videl pred takmer až ôsmimi rokmi, a tak som možno práve i kvôli tomu trochu pozabudol, kadiaľ vlastne viedli, ako to tak taktne povedať, ich značne nikam nevedúce životy?! / Pomerne rýchlo som sa našťastie rozpamätal, akonáhle som opäť naďabil na týchto 5 kľúčových postáv, ktoré sa na samý úvod najprv zišli pri príležitosti voľby Miss Sirény roku 1953, kde mimochodom zvíťazila istá slečna, v priamom príbuzenskom vzťahu jednej z postáv. \ Fausto, Moraldo, Alberto, Leopoldo a Riccardo, sú mená najlepších kamarátov, ktorí sa iba tak bezcieľne motajú naprieč svojimi holými existenciami, a to konkrétne s nulovou predstavou o budúcnosti, a predsa podotknem, že jeden z nich by sa mohol dokonca i „ovrabčiť”, a k tomu sa aj zamestnať, nakoľko väčšina z nich sú len nezamestnanými povaľačmi. / V roku 2014, keď som videl Darmošľapov vôbec po prvýkrát, tak som očividne dosť spoileroval, čiže tentoraz sa tomu pre istotu „úplne” vyhnem, ale ak predsa môžem niečo načrtnúť, tak režisérov rovesník Alberto Sordi, to nie je, čo sa teda týka toho, vskutku, priam - najzaujímavejšieho hereckého stvárnenia danej postavy, i keď je jednoznačne najznámejším hercom z celého obsadenia! Pravdepodobne to najskôr bude niekto z tejto dvojice: Franco Interlenghi alebo Franco Fabrizi. \ Pre malú zaujímavosť by som ešte doplnil i to, že zrovna tento nadpriemerný film patril/stále patrí k obľúbeným - trebárs Stanleyho Kubricka či Francisa Forda Coppolu, a to je už čo povedať, čoho sa musím hneď a zaraz chytiť, ak chcem prísť na to, prečo je to tak? A síce nechcem zbytočne zachádzať do detailov, aby som náhodou neprezradil hlavnú zápletku, ale minimálne som tam videl niekoľko „styčných bodov”, ktoré mi napríklad pripomenuli Barryho Lyndona, či povedzme i Lolitu, ak dobre nad tým celým uvažujem? / Ak by som mal nakoniec svojej recenzie pridať čosi i za seba, tak snímok obsahuje výborne napísané dialógy postáv s celkovo kvalitne vyváženou réžiou, ktorá (u)drží diváka v šachu až do samého konca. Pre Felliniho sa súčasne jednalo i o „zlomový počin”, znamenajúci ďalší potrebný vývoj jeho režisérskej tvorby, pričom svojim „debutom”, nastavil latku hodne vysoko, až sa miestami čudujem, ako neustále dokázal napredovať čoraz ďalej, nad čím mi koľkokrát normálne ostáva rozum stáť, no nič netrvá večne...  (18.10.2022)

Snad první film počínající zralé fáze Felliniho tvorby vybočuje z dobového zaměření na strádání tzv. lidových vrstev a zaměřuje svou pozornost na sociální parazity. Mělkost a prázdnota jejich existence, ta myšlenková i ji doplňující mravní, je zřejmá. Manželský pár středních let, lnoucí k sobě pevnou a nepřestajnou láskou, je přesvědčivý v nenásilné demonstraci svého samozřejmě a nenápadně žitého lidství v pozitivnosti své varianty vůči výchozímu modelu. Je zvláštní, že nikdo si tu nepovšimnul hereckého projevu jedné z nejlepších českých hereček vůbec - tragické i marnotratné Lídy Baarové-Babkové. Felliniho suverénní kresba italského maloměsta, vyznívající nadčasově, se od českých poměrů (HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU) příliš neliší. Lidé jsou tady i tam až příliš lidští ve svém ne-lidství. Půlstoletí starý film italského mistra si uchovává svou svěžest. Divák tu má stále jistotu, že v této oáze ducha bude vždy náležitě napojen i zasycen. (26.08.2007)