Na chvíli svobodní

Arash T. Riahi, původem íránský režisér, se chopil složitého tématu ilegálních emigrantů / imigrantů, kteří se v Turecku snaží získat oficiální statut uprchlíka a dostat se tak do Evropy. Sám režisér byl 'obětí' této složité politické mašinérie a film je tudíž trochu autobiografický. Můžu říct, že se mi snímek líbil, vše poměrně fungovalo tak, jak mělo. Na druhou stranu byl velmi podbízivý a citově vyděračský (směrem k divákovi) - navíc místy přecházel do kýče (záběr padajícího peří byl sice hezký, ale v obecném konceptu filmu příšerný). Šťastný konec pro - troufnu si říct ústřední - čtveřici (dvě děti a dva kluci) je pak sice nadějí, kterou nám Riahi nabízí, ale je spíš neuvěřitelná a třeba Folmanově surovému snímku Vals im Bashir nesahá uvěřitelnosti ani po kotníky. (20.11.2009)

Za námět, který krom Pavla Kohouta snad již nikdo jiný pořádně nezpracoval, by si tento film zasloužil i plný počet. Za samotné zpracování by se dostal k průměru. Ale tohle je rozhodně zajímavá sonda do přežívání uprchlíků, do snad všech potíží emigrantů. Jen je nezajímavě natočena, tedy především bez invence. Ale ani tak nezačne nudit. Riahi se snažil vtěsnat do necelých dvou hodin všechny problémy, se kterými se uprchlík může setkat. Možná to bylo na škodu věci. Protože takhle skoro vše, co mohlo špatně dopadnout, dopadlo ještě hůře. (23.03.2014)

Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti. (06.12.2011)

Filmy o uprchlících (nejen o kurdech, mezi kterými máme pár přátel) mě většinou "berou", tady mě dost nadzvedávaly ze židle ty nešťastně vybrané rozcapené děti. Skvělé téma i spousta realistických postřehů (labuť, topení na ledové peníze, telefonování do vlasti, vyčůranost těch, co z uprchlků žijí, neprůstřelnost evropské byrokracie, dlouhé prsty tajné iránské policie...) a film, i když k němu mám své výhrady, tak určitě nezapadne do té mé hory filmů, které ač se mi v tu chvíli třeba i hodně líbily, tak druhý den jsem nevěděla o čem že to vlastně bylo....Zároveň vždy vzpomenu na slova bosenského uprchlíka kamaráda Mida: "My taky máme právo na normalny život" a myslel tím ten život v amerických filmech, tady ho překvapovalo, že nemá stejný komfort, jako měl v utečeneckém táboře v Dánsku, tak se nakonec s rodinou vrátil do svého nově postaveného domu v Bosně, snad tam žije důstojněji než tady... (23.04.2012)

A na konci si řeknete, že takhle je to stále dokolečka. Filmů na téma imigrantů bylo natočeno snad stovky a já tím pádem chvíli váhala nad hodnocením. Bylo mně smutno, když jsem viděla jaké mají ideály a naděje, že až budou konečně v tom vysněném západním světě, všechno kolem nich zrůžoví a kde se budou peníze jen hrnout do klína. Moment, jak se v Íránu příbuzní radují nad fotografiemi, kde Maju pózuje před bourákem a podobně, tak mně bylo až hořko u srdce. A protože jsem mnoha těm situacím věřila, včetně té labutě (ach jo), proto jsem tu jednu hvězdu musela přihodit. Málokdy a málokomu se poštěstí a vyjde mu ten jeho sen. (06.12.2014)