Na chvíli svobodní

Téhle kategorii filmů říkám ilustrační. Režisér Riahi se snažil zmapovat po všech stránkách problematiku politické emigrace, kterou zná konec konců z vlastní zkušenosti. Tzn. riskantní útěk z vlasti, ztrátu zázemí, přetrhání rodinných svazků, stres ze života v neznámém prostředí, riziko útoku tajných služeb nebo rasistických bojůvek. Materiální odříkání a věčný strach z budoucnosti. Na celé řadě postav ilustruje všechny možné okolnosti, které můžou emigranta potkat na jeho cestě za štěstím, jenže problém spočívá v tom, že tam nevnímám nějakou přidanou uměleckou hodnotu. Hodnocení uživatelů zkrátka odpovídá tomu, jaký vztah k danému problému mají, a nikoliv tomu, jak kvalitně je ten kousek natočený a jak působivé jsou filmařské prostředky, které používá. Riahi nemá ani zkušenosti, ani výrazný talent na to, aby natočil opravdu velký film, a tak to celé spíš připomíná oblíbený žánr hraných dokumentů, které rezignují na silnou uměleckou výpověď a snaží se prostě jen zachytit určitý problém. Z filmu je jinak cítit nadšení zúčastněných a to, že mají osobní zkušenost s emigrací, takže snímek působí značně autenticky, ale přesto na víc než 3* nepůjdu. Celkový dojem: 60 %. Kdyby Riahi natočil klasický dokument, možná bych neváhal jít i na 5*. Mimochodem, ten nedostatek umělecké kvality v jinak tématicky silných filmech v případě Středního východu je podle mě typický. (29.04.2012)

Arash T. Riahi, původem íránský režisér, se chopil složitého tématu ilegálních emigrantů / imigrantů, kteří se v Turecku snaží získat oficiální statut uprchlíka a dostat se tak do Evropy. Sám režisér byl 'obětí' této složité politické mašinérie a film je tudíž trochu autobiografický. Můžu říct, že se mi snímek líbil, vše poměrně fungovalo tak, jak mělo. Na druhou stranu byl velmi podbízivý a citově vyděračský (směrem k divákovi) - navíc místy přecházel do kýče (záběr padajícího peří byl sice hezký, ale v obecném konceptu filmu příšerný). Šťastný konec pro - troufnu si říct ústřední - čtveřici (dvě děti a dva kluci) je pak sice nadějí, kterou nám Riahi nabízí, ale je spíš neuvěřitelná a třeba Folmanově surovému snímku Vals im Bashir nesahá uvěřitelnosti ani po kotníky. (20.11.2009)

A na konci si řeknete, že takhle je to stále dokolečka. Filmů na téma imigrantů bylo natočeno snad stovky a já tím pádem chvíli váhala nad hodnocením. Bylo mně smutno, když jsem viděla jaké mají ideály a naděje, že až budou konečně v tom vysněném západním světě, všechno kolem nich zrůžoví a kde se budou peníze jen hrnout do klína. Moment, jak se v Íránu příbuzní radují nad fotografiemi, kde Maju pózuje před bourákem a podobně, tak mně bylo až hořko u srdce. A protože jsem mnoha těm situacím věřila, včetně té labutě (ach jo), proto jsem tu jednu hvězdu musela přihodit. Málokdy a málokomu se poštěstí a vyjde mu ten jeho sen. (06.12.2014)

Trošku nadhodnocuji, po profesionální stránce to zase tak veliký film není. Zajímavý je námětem - otevíráním světa uprchlíků z Íránu přes Turecko do Evpropy. Chvílemi až dokumentární způsob vedení proplétajících se příběhů podává plastický obraz věcí, o kterých jsem měl jen mlhavé tušení z televizních zpráv. Bylo mi těch lidí neskutečně líto. (08.04.2012)

Za námět, který krom Pavla Kohouta snad již nikdo jiný pořádně nezpracoval, by si tento film zasloužil i plný počet. Za samotné zpracování by se dostal k průměru. Ale tohle je rozhodně zajímavá sonda do přežívání uprchlíků, do snad všech potíží emigrantů. Jen je nezajímavě natočena, tedy především bez invence. Ale ani tak nezačne nudit. Riahi se snažil vtěsnat do necelých dvou hodin všechny problémy, se kterými se uprchlík může setkat. Možná to bylo na škodu věci. Protože takhle skoro vše, co mohlo špatně dopadnout, dopadlo ještě hůře. (23.03.2014)