Na chvíli svobodní

Trošku nadhodnocuji, po profesionální stránce to zase tak veliký film není. Zajímavý je námětem - otevíráním světa uprchlíků z Íránu přes Turecko do Evpropy. Chvílemi až dokumentární způsob vedení proplétajících se příběhů podává plastický obraz věcí, o kterých jsem měl jen mlhavé tušení z televizních zpráv. Bylo mi těch lidí neskutečně líto. (08.04.2012)

Od močálu festivalové exploatace, kde končí sousta projektů tematizujících sociální a národnostní problémy současného světa, zachráněno "Na chvíli svobodni" finále, které přináší potřebnou katarzi. Právě díky momentu, kdy film vyjde z bezpečné ulity rozverného vyprávění, netřeba litovat protrpěného času s otravně schematickými dětskými figurami, líbivými momenty hraničícími s magickým realismem či teatrálně vypjatými sekvencemi hrdinů propadajících bezradnosti. (06.12.2011)

Za námět, který krom Pavla Kohouta snad již nikdo jiný pořádně nezpracoval, by si tento film zasloužil i plný počet. Za samotné zpracování by se dostal k průměru. Ale tohle je rozhodně zajímavá sonda do přežívání uprchlíků, do snad všech potíží emigrantů. Jen je nezajímavě natočena, tedy především bez invence. Ale ani tak nezačne nudit. Riahi se snažil vtěsnat do necelých dvou hodin všechny problémy, se kterými se uprchlík může setkat. Možná to bylo na škodu věci. Protože takhle skoro vše, co mohlo špatně dopadnout, dopadlo ještě hůře. (23.03.2014)

Člověk se nechává unášet výbornou prací s herci a příjemnou sentimentální poetikou (rozesmáté perské holčičky mne vždy nutí pomýšlet na rodičovství :-)) a uvědomuje si, že pan režisér pochází z Íránu. Pak hrdinové vstoupí do Turecka, vcukuletu odhodí čádory, s temným kalem v očích poslouchají rádio Teherán, přiznávají, že vlastně nevěří v Boha a to si člověk uvědomí, že pan režisér z toho Íránu vlastně utekl. Ein Augenblick Freiheit tak má mnohé z toho, co mají Evropané na íránských filmech rádi a zároveň se proti nim staví do opozice. Skvělý zážitek s drobným flíčkem v podobě upachtěného a překombinovaného závěru. (30.07.2009)

Téhle kategorii filmů říkám ilustrační. Režisér Riahi se snažil zmapovat po všech stránkách problematiku politické emigrace, kterou zná konec konců z vlastní zkušenosti. Tzn. riskantní útěk z vlasti, ztrátu zázemí, přetrhání rodinných svazků, stres ze života v neznámém prostředí, riziko útoku tajných služeb nebo rasistických bojůvek. Materiální odříkání a věčný strach z budoucnosti. Na celé řadě postav ilustruje všechny možné okolnosti, které můžou emigranta potkat na jeho cestě za štěstím, jenže problém spočívá v tom, že tam nevnímám nějakou přidanou uměleckou hodnotu. Hodnocení uživatelů zkrátka odpovídá tomu, jaký vztah k danému problému mají, a nikoliv tomu, jak kvalitně je ten kousek natočený a jak působivé jsou filmařské prostředky, které používá. Riahi nemá ani zkušenosti, ani výrazný talent na to, aby natočil opravdu velký film, a tak to celé spíš připomíná oblíbený žánr hraných dokumentů, které rezignují na silnou uměleckou výpověď a snaží se prostě jen zachytit určitý problém. Z filmu je jinak cítit nadšení zúčastněných a to, že mají osobní zkušenost s emigrací, takže snímek působí značně autenticky, ale přesto na víc než 3* nepůjdu. Celkový dojem: 60 %. Kdyby Riahi natočil klasický dokument, možná bych neváhal jít i na 5*. Mimochodem, ten nedostatek umělecké kvality v jinak tématicky silných filmech v případě Středního východu je podle mě typický. (29.04.2012)