42. ulice

Nemám rád backstage muzikály. Ať už je natočí Attenborough (Chorus Line), Fosse (All that Jazz) nebo Lamač s Fričem (Růžovým psaníčkem poznamenaný On a jeho sestra), tenhle typ filmů u mně nemá šanci, ať už je sebevymakanější. 42. ulice má na dobu vzniku velmi vychytanou kameru, k čemu to ale je, když mě příběh nudí. Když už muzikál, tak ať už je barevný a spektakulární (můžete namítnout, že Moulin Rouge i Zpívání v dešti jsou taky backstage muzikály, ale tam příběhová složka daleko přehlušuje fakt, že jde vlastně o přípravu divadelního představení). (30.04.2009)

Je hodně dobře, že se staré snímky uchovávají i pro budoucí generace. Tohle je jeden z nich. "42. ulice" má nádhernou vizuální a zvukovou stránku, což je v případě muzikálu s dramatickým a komediálně romantickým příběhem naprosto stěžejní. I dnes vypadá tenhle snímek nádherně. Není to žádná velká podívaná, hlavně dějově, ale to číslo na závěr stojí za to. Nevím čím to, ale skoro mě to hudebně dostává víc, než muzikály moderní. (10.12.2013)

Mladá Peggy Sawyerová malém způsobí krach chystaného muzikálu na 42.street, kdy nevědomky flirtuje s přítelem představitelky hlavní role muzikálu Dorothy Brockovou, která v zápalu žárlivosti upadne a vyvrtne si kotník. Nakonec vše Peggy zachrání, když je obsazená do hlavní role namísto Dorothy a povede se jí nadmíru splnit očekávání všech a zachrání tak celé představení. Báječná Bebe Daniels, zdařilý muzikál. 80% (30.09.2008)

[6/10] (Warner Bros.) (Čb. /// Produkce: Darryl F. Zanuck /// Scénář: Rian James, James Seymour podle románu Bradforda Ropese /// Kamera: Sol Polito /// Hudba: Harry Warren /// Nominace na Oscara: Hal B. Wallis, Darryl F. Zanuck (nejlepší film), Nathan Levinson (zvuk)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (03.02.2013)

o mém oblíbeném žánru muzikálu - tedy alespoň co se klasického hollywoodu týče - jsem se vždy domníval, že platí totéž, co se obyčejně říká o baletu - je ohromná dřina vzbudit ten výsledný dojem lehkosti, nenucenosti a snáze a nedat všechnu tu těžkou práci ani náznakem najevo. v ten dojem doufám, kdykoliv sleduji filmový muzikál, kde jsem se vždy více těšil z tanečních čísel a důmyslné mizanscény, než z čísel pěveckých. a v tanci dávám opět přednost skupinovým choreografiím, než duetům a sólovým číslům. když odpustím absenci barvy, jsou filmy Bacona a Berkeleyho jako stvořené právě pro mě. a přitom tento slavný opus nepotěšil, jak by podle všeho měl. kinetické "rozkoše" byl v závěru dostatek, a přitom z něj cosi vysávalo všechen půvab. film samotný totiž tematizoval všechno to vypětí, úsilí a lopotu, kterou tvorba muzikálu obnáší. postavy režiséra na pokraji nervového zhroucení, do níž tvůrci jistě vložili mnohé z vlastních zkušeností, a tanečnic úpících pod excesivním tlakem... nic z toho by v dobrém muzikálu nemělo být znát, a přeci tento není celý o ničem jiném. namísto pocítění éterické lehkosti se cítím jako po přetrpění budovatelského filmu, ze kterého "bolí ruce", i když v tomto případě spíše nohy a hrdlo. a cítím se i nemálo zrazen. vždyť vystavovat takto vyumělkovanou trýzeň všech zúčastněných, od nebohých sponzorů strachujících se o svou nemalou investici, po nebohé elektrikáře, obávající se o zdroj obživy, to vše doslova citově vydírá diváka, který bude sám sebe nutit mít toto představení rád, už jen aby tím vyjádřil respekt vší té imaginární námaze. ale i když jsem už vyjádřil podezření z autobiografických aspektů scénáře, kladu si i přeci otázku: kolik je na tom všem vlastně pravdy? (23.04.2015)