Modlitby za Bobbyho

“Before you echo 'Amen' in your home or place of worship, think and remember...a child is listening.” “If no one had ever challenged religious authority, there’d be no democracy, no public schools, women’s rights, improvements to science and medicine, evolution of slavery and no laws against child abuse or spousal abuse. I was afraid to challenge my religious beliefs because that was the basis of creation—mine anyway. I was afraid to question the Bible or anything in it, and when I did, that’s when I became involved with PFLAG and realized that my son was a perfectly normal human being and there was nothing for God to heal because Bobby was perfect just the way he was.” “ I realize how depraved it was to instill false guilt in an innocent child's conscience, causing a distorted image of life, God, & self, leaving little if any feeling of personal worth. To all the Bobbys and Janes out there, I say these words to you as I would my own precious children. Please don't give up hope on life, or yourselves. You're very special to me, and I'm working very hard to make this life a better and safer place for you to live in. Promise me you'll keep trying. Bobby gave up on love, I hope you won't. You're always in my thoughts.” ― Mary Griffith l It's time for a Brand New Testament. (13.03.2016)

Filmy, které si berou na mušku kontroverzní témata, nejlépe podle skutečných událostí, jsou většinou adepty na různé ceny. Jak se společnost chová k homosexuálům a proč se i zdánlivě přemýšlejíci lidé chovají k chlapům na chlapy jako idioti z pralesa, to je současné téma. PRAYERS FOR BOBBY vypráví skutečný příběh teplýho kluka, který i když je v podstatě slušný a žije v normální rodině, skončí jako nevyrovnaná troska kvůli tomu, že jeho náboženská matka (moje oblíbená Sigourney Weaverová) nedokáže akceptovat jeho orientaci, protože jí Bible charakterizuje jako hřích. Tohle je ale jen půlka filmu, překvapivě, protože hlavní postavou je matka. Weaverová přesvědčivě zahrála Biblí posedlou maloměšťačku, která zvolí víru před dobrým vztahem se svým synem a později se její zaslepená víra začne pod tíhou výčitek mlátit se zdravým rozumem a logikou. I když je TV film natočen jako korektní neškodný film s poučným koncem (který se jen občas režisér trapně zpestřuje pár barevnými filtry nebo otřesy), příběh a téma člověka zasáhne a šokuje. (25.10.2009)

Krutý film o zaslepenosti vírou a o tom, jak některé věci nejde vzít zpátky, u něhož se pláče. „Recenzovat takovýhle film je jako hodnotit pyramidy. Jsou krásné? Jsou vydařené? Jde přece hlavně o to, že jsou,“ jsou slova Tomáše Baldýnského (o jiném filmu), která nicméně přesně vystihují podstatu filmové (resp. televizní) adaptace knihy od Leroye Aaronse s výmluvným názvem Prayers for Bobby: A Mother's Coming to Terms with the Suicide of Her Gay Son (vyd. 1996), která popisuje skutečné události roku 1983. Příběh je to tak dechberoucí a téma natolik zásadní, že nípat se v několika málo nedostatcích filmu (rušivé reklamní fade-outy či oproti předloze poněkud okleštěný – a někdy tedy nutně nedovysvětlený – příběh) se mi nechce. Film naštěstí mnoho důvodů k nípání nedává. Režisér i scénáristka, ač oba se zkušenostmi ze spíše akčních, resp. romanticko-komediálních žánrů (s nimiž Prayers for Bobby, bůh chraň, nic společného nemá), se s tématem poprali více než dobře a v boji proti hollywoodským mlýnům rozhodně obstáli. K tomu zásadně přispěly famózní výkony všech zúčastněných, které někdy až polodokumentární styl kamery rozhodně snesly (viz Sigourney Weaver, nominovaná za svůj výkon v roli paranoidní bigotní katoličky, jinak Bobbyho matky, na cenu Emmy – ceny budou vyhlášeny v září 2009). Bylo by samozřejmě lepší, kdyby k úmrtí mladých lidí kvůli jejich sexualitě nikdy nedošlo (snad ještě více než sebevražda Bobbyho Griffina zacloumala veřejností brutální vražda Matthew Sheparda v roce 1998 – viz The Matthew Sheppard Story /2002, r. Roger Spottiswoode/ nebo příběh transexuála Teeny Brendon – viz Boys Don't Cry /1999, r. Kimberly Peirce/), nicméně co se stalo, nejde odestát. A před těmi, kdo o tom budou točit filmy, a navíc dobře, vždycky smeknu. (16.08.2009)

Tenhle film byl pro moje oči jako jedna obrovská nakrájená cibule.. Nikdy jsem nechápala, proč lidi odsuzují homosexuály. Některým je to divné, některým to možná přijde nechutné, mně osobně se zase nelíbí takoví lidé, kteří jiné odsuzují jenom proto, že jsou na něco zvyklí a plní předsudků. Ale tady byla hlavním problémem víra.. Fanatická víra, která nedovolila matce syna pochopit. Je škoda, že si svoji chybu uvědomila až po jeho smrti, no, alespoň pak dokázala podpořit mnoho dalších gayů na cestě k jejich svobodě. Moc zajímavá je scéna, kdy se Mary "dohaduje" s reverendem o pasážích z bible - dokazuje to, že stačí jen trochu otevřít mysl a vyložit si některé věci i z jiné strany.. Tento film bych pustila těm blbečkům, kteří si z gayů dělají srandu. Ale vlastně jsou to blbečci, takže by jim to stejně nepomohlo.. (08.12.2011)

Takové měšťácké kýče ze mě dělají homofóba. Při pohledu na nejen zdejší hodnocení a vůbec recepci filmu musím uznat, že by si tento přeceňovaný televizák zasloužil (sociologickou) studii, která by se zabývala tím, proč pozitivní emocionální odezvy dosahují i diváci, kteří nejsou bigotními Američany, kteří uvízli na počátku 80. let. Moje hodnocení je tak spíše dáno postoji (nepovažuji v současnosti homosexualitu za něco, co by potřebovalo být "opsravedlňováno" jako zcela normální věc), protože formální stránka podporuje banální a zpátečnický význam. Nemyslím si, že je správně, když je drama o černobílém vidění světa vystavěno na očividných dichotomiích, z nichž se nevybočí ani v závěru. Jako divák mám navíc problém s tím, když jsou ze mě emoce dolovány velice prvoplávým způsobem, zde akumulativní gradující montáží a posílením hudební stopy. Nelze se odvolávat na biografičnost, jelikož z fotografie opravdových předobrazů při srovnání s jejich hereckými představiteli vyplyne, že jde především o psí oči a dojímání se, protože skutečný Bobby byl sportovnějšího a mužnějšího vzezření. Oceňuji ale formu uzpůsobenou vnímání titulního hrdiny a herecký výkon Sigourney Weaverové, která z ploše napsané fanatičky dokázala udělat živoucí a dýchající postavu, vůči které lze dokonce pociťovat i určitou formu empatie. Ke katarzi jsem ovšem - na rozdíl od její rodiny a valné většiny zdejších hodnotících - nedospěl, jelikož jsem myšlenkově neustrnul v předcházejících dekádách. (26.09.2010)