Modlitby za Bobbyho

Takové měšťácké kýče ze mě dělají homofóba. Při pohledu na nejen zdejší hodnocení a vůbec recepci filmu musím uznat, že by si tento přeceňovaný televizák zasloužil (sociologickou) studii, která by se zabývala tím, proč pozitivní emocionální odezvy dosahují i diváci, kteří nejsou bigotními Američany, kteří uvízli na počátku 80. let. Moje hodnocení je tak spíše dáno postoji (nepovažuji v současnosti homosexualitu za něco, co by potřebovalo být "opsravedlňováno" jako zcela normální věc), protože formální stránka podporuje banální a zpátečnický význam. Nemyslím si, že je správně, když je drama o černobílém vidění světa vystavěno na očividných dichotomiích, z nichž se nevybočí ani v závěru. Jako divák mám navíc problém s tím, když jsou ze mě emoce dolovány velice prvoplávým způsobem, zde akumulativní gradující montáží a posílením hudební stopy. Nelze se odvolávat na biografičnost, jelikož z fotografie opravdových předobrazů při srovnání s jejich hereckými představiteli vyplyne, že jde především o psí oči a dojímání se, protože skutečný Bobby byl sportovnějšího a mužnějšího vzezření. Oceňuji ale formu uzpůsobenou vnímání titulního hrdiny a herecký výkon Sigourney Weaverové, která z ploše napsané fanatičky dokázala udělat živoucí a dýchající postavu, vůči které lze dokonce pociťovat i určitou formu empatie. Ke katarzi jsem ovšem - na rozdíl od její rodiny a valné většiny zdejších hodnotících - nedospěl, jelikož jsem myšlenkově neustrnul v předcházejících dekádách. (26.09.2010)

Příběh je silný a hluboký, ale film nic moc - protože je strašně předvídatelný. První polovina je úplně jasná (pak tedy sebevražda, což ukázali už v první scéně, takže klasika) a pak druhá půlka, opět strašně předvídatelná. Je to dobrý film, ale svojí předvídatelností mě nudil, proto napíšu něco o sobě: moc jsem Bobbymu rozuměl, protože sám jsem jiný- až do 24ti let jsem se nikomu nepřiznal, že nemůžu mít sex a stejně tak jsem ani to, že mám deprese, protože jsem se styděl... Sebevraždu jsem nespáchal, ale kolikrát chybělo málo... Tak, dost o mě, ještě k filmu- je to taková LGBT agitka, což nemusím, a konec nic moc....60% (09.02.2021)

Tento film je o lidské neschopnosti naslouchat a chápat situaci druhých, včetně našich blízkých. Mary má svou vizi dokonalého a dle její Bible ctnostného syna, ale tato vize je pro ní v rozporu s Bobbyho orientací. Tak co udělá? Snaží se ho "vyléčit", přizpůsobit ho a narvat ho do svých škatulek správného dítěte, na které by mohla být pyšná. Jestli není šťastný? Musí se víc snažit, aby mu Bůh odpustil. Pořád jen Bůh a co je v Bibli...za kolik lidských neštěstí už tahle kniha může? Proč se jí pořád dává takovým význam, resp. jen něčemu v ní, jak bylo ve filmu hezky ukázáno? To vážně ještě i ve 21. století jsou lidé, které ji berou doslovně a řídí podle ní svůj život? Nechápu. Ale o co tu jde je štěstí, o nic jiného. A opět o rozdílnost, kterou má většina takové problémy přijmout. Protože bohužel si člověk potřebuje přijít nějak akceptován okolím a pokud není...no těch, co končí jako Bobby je víc a z větší části je to právě kvůli jejich pocitu nezapadnutí někam do nějakých konvencí a norem. A je hrozně hezké, že si to všechno Mary nakonec uvědomila, ale to už je prostě pozdě a nevrátí to Bobbymu život ani to, že se zabil s tím, že jeho matka radši nechtěla žádného syna, než aby měla gaye. (02.08.2012)

Jak snadno se hlava nehlava bojuje se světem za štěstí nejbližších či za svoje vlastní... Ale největší a nejtěžší boj se vždycky odehrává na vlastním bitevním poli- v boji sama se sebou. Tak výborná Sigurney, celoživotní to bojovnice tělem i duší, nejdříve bojovala za rodinu, za pověst, za syna, až se skrze obrovský smutek a zmatek mohla utkat sama se sebou, aby se poté opět pustila do dalšího boje, tentorkát za pochopení a práva pro homosexuály. Krásně vylíčená psychologie postav, ačkoli možná někdo namítne, že jsou to klišé. Já si o klišé v podobných filmech o lásce a vztazích a celkově o životě myslím, že prakticky všechno, co prožíváme, se dá nazvat klišé a nemá smysl si na to nějak dvakrát stěžovat, má-li film být ze života. Je to ke konci dojemný, což mi nevadí, protože to má jakýsi smysl (a už dlouho jsem u filmu neslzela, tak to projednou vydržím :)) (05.01.2014)

Musím uznat, že televizní inscenace jsou čím dál tím lepší - v krátkém období jsem narazil na další snímek, který mě skutečně dostal a nepotřeboval k tomu rozpočet, po kterém by můj bankovní účet dostal závrať (no, i když....). Dějová linka byla vcelku standartní s jedním nečekaným zvratem a očekávaným závěrem, nicméně vše je podáno tak sugestivně a lidsky, že jsem zkrátka jen koukal a koukal. Ani jednou za celou dobu trvání filmu jsem se nepodíval, kolik ještě zbývá a jakmile začaly běžet titulky, řekl jsem si: "To je už konec? Tak rychle?" Důkaz toho, že jsem se skvěle bavil. Prayers for Bobby je náročný film, ale ne z hlediska pochopení příběhu, ale co se týče divákovi schopnosti uvědomit si závažnost a složitost celé situace. I bez všudypřítomného kýče lze natočit film, který dojme a zaujme. A že je k tomu i Sigourney Weaver navrch? Tak to si nechám líbit. (08.05.2011)