Hra o trůny

Největší televizní fenomén desátých let. Od nenápadné šeptandy zvěstující podívanou pro všechny milovníky fantasy, kterým přišel Pán Prstenů jako moc velká pohádka, přes sílící hype vítající každý nový díl jako smilování - až po osmou sezónu, před níž snad nemohli uniknout ani ti nejzavilejší odpůrci. Trůny byly všude a i po jejich poslední epizodě, která dle očekávání rozdělila diváky hned na několik táborů, rád přiznávám, že jejich sláva přišla zaslouženě. Propracovaný svět Západozemí mě upoutal od úvodní scény, od finále první sezóny jsem chtěl o sedmi královstvích vědět snad úplně všechno a i přes nejrůznější klopýtání mě tahle cesta fascinovala až do samého hořkosladkého konce. Stejně jako má svá slabá místa Martinova knižní předloha, má je logicky i adaptace. V ranných letech se drží knih křečovitě zuby nehty, sází na komornost a šetří s velkolepými momenty, později dává důraz na linky, které se v knihách dočkaly značného prostoru, ale nikdy k nim nedodá pointy a posléze je začne trochu necitlivě osekávat. V sedmé a osmé sérii, tedy v prostoru, kam se předloha ani po dlouhých letech čekání dosud nevydala (a podle mě se na tom vzhledem ke stoupající ješitnosti marnivého autora už nic nezmění), přeřazuje o tři rychlostní stupně nahoru a za jednu epizodu se stihne odehrát hned několik zvratů, na které bychom jindy čekali třeba několik let. Je mi ale až trochu k smíchu, jak je rozmazlená divácká veřejnost, v současnosti s nabídkou snad desítek nových počinů měsíčně, nespokojena takřka pokaždé. Ať se jede rozvláčně nebo unáhleně, pokaždé jsou slyšet záplavy reptalů, kterým ani jedna varianta nevoní. Ani mně sice dokonale nevyhovuje za každou cenu odvážná kulisa hlavních událostí, od začátku očividný důraz na možnosti divácké nepřístupnosti na HBO nebo kruté a náhlé osudy postav, jejichž motivace se důkladně rýsovaly mnoho let. Jenže tenhle svět mě ani o slušných pár let později nepřestal fascinovat a jeho seriálovou mutaci mám dokonce ještě raději než tu knižní. Není sice ani zpola tak propracovaná a na literatuře v samém závěru už téměř jen parazituje, ale na rozdíl od takové Hostiny pro vrány nebo Tance s draky u ní nemám pocit, že mě její autoři chtějí ve druhém (a chvílemi snad i v prvním) plánu jen škádlit lavinou vedlejších postav a donekonečna natahovaných linek (viz Dorne - prubířský to kámen obou verzí). A těch nezapomenutelných postav, které jsem si oblíbil a které se navždy staly součástí popkultury (u mě vítězí Daenerys, Missandei, Jon a Robb). Svět mocenských pletich, který čím dál vydatněji kořenily boje, lásky, sváry, draci, nemrtví a odhalení ze světů ledu i ohně mi sice nenabídl konec, který jsem si vysnil, dokonce ani jeho střídmou verzi, kterou jsem očekával. A na rozdíl od ostatních se těchto konců dokážu vzdát a přijmout ten, který mi Weiss s Benioffem nabídli, jakkoli i oni jsou lišky podšité a nedělám si iluze, že by se nám divákům s blížícím se koncem několikrát při psaní nevysmáli právě tím, jak očividný fan service střídají s podtrháváním veškerých očekávání. Každá sezóna měla spoustu nezapomenutelných momentů, střetů, setkání či zvratů, takže i přes nejedno rozčarování zůstávám i na samém konci na nejvyšším hodnocení. Valar Morghulis a na shledanou. (01.06.2019) (méně) (více)