Stav beztíže

Tenhle seriál měl pokračovat... to je první věc, kerá mě napadla při sledování devátého (zlomového) dílu. Nakonec jsem svoje hodnocení po shlédnutí poslední epizody ještě zvedl na maximum, a to z čistě subjektivního hlediska, protože 71% si Defying Gravity zasluhuje úplně stejně jako třeba moje oblíbená Čtyřiadvacítka, se kterou tohle sociální sci-fi nespojuje jen stejné procentuální hodnocení, ale i představitelka jedné z hlavních rolí zde a v druhé řadě "Jack Bauer story", tedy Laura Harris. SPOILERY!!! Defying Gravity je nanejvýš odsouzeníhodným seriálem, protože mnozí jej nazývají Melrose Place (nikdy jsem neviděl, ale jestli je to stejně dobrý jako Defying Gravity, asi bych to měl napravit). Nebo jinak. Ale opak bude asi pravdou, ačkoliv jsem MP nikdy neviděl, Defying Gravity je neučebnicovým příkladem soft space opery se sociologickým podtextem. Soft proto, že naprosto neřeší nějaké technické a vědecké aspekty, a space operou proto, že klasicky staví skupinu jednotlivců do rámce meziplanetárního sci-fi problému (anebo jinak řečeno - konfliktu; jenže tady nechápejte konflikt jako střetnutí dvou stran s halapartnama a puškama). Během sledování Defying Gravity jsem si všiml několika kulervoucích a potenciálních prvků, s nimiž se dalo brutálně pracovat (např. Nadia; možnost, že Sharon s Walkerem na Marsu ještě žijí; minulost Jen, atd.) a které by se daly posunout nejen z minulosti do přítomnosti (Nadja), ale i do budoucnosti (Sharon, Jen). Vztahová problematika je pak sice notnou součástí, ale nesmíte ji brát jako nejdůležitější, protože je to jen berlička, kterou si pomáhají objekty (beta a gamma), neboť scénář ještě asi určitě nevěděl, co vlastně mají objekty dělat. A tak je jejich práce propojena se vztahy, které jsou důležité, protože kdybych si nevybudoval vztah na lodi se sedmi zbývajícími lidmi, nebo alespoň s jedním z nich, skončil bych v ponorce a všechny vystřílel. [Důležitá zmínka pro rejpaly: NASA si nikoho nevybrala za kosmonauty, anýbrž pouze ony nespecifikované objekty Beta a Gamma si vybraly tyhle psychicky labilní postavy.] Seriál má ohromnej potenciál a je zazděnej malým rozpočtem ("prospal bych čtvrtou světovou..." - znamená to, že svět si už prošel třetí? Plus technologický pokrok za posledních 15 let zmiňovaný tuším v poslední nebo předposlední části jasně povzbuzuje ideje o válce, neboť co jiného než válka přináší technologický pokrok?) a přílišnou zaměřeností na vztahy = tedy nevybroušeností sci-fi prvků. Přesto nutno dodat, že je to logický krok, neboť pokud v první řadě představíme a zformujeme charaktery (viz. 24), v druhé můžeme jít do maxima a vybudovat kulervoucí scény právě s těmi charaktery (však Jack Bauer v druhé řadě už bránil jaderné explozi). A tak dál. Když k tomu připočtu pro mě zajímavé charaktery a sympatické představitele (kromě Nadji a Teda jsem si zamiloval všechny, hlavně Wasse a Donnera), musím subjektivně zvýšit na maximum. No a k tomu samozřejmě nutné filozofické rozcvičky v úvodu každé epizody, kde Donner přednáší svou životní filozofii, aby na závěr jen epizodu zacyklil podle klasické příručky pro psaní povídek a scénářů, nezbejvá než přikejvnout a říct... Strčte si svoje názory do hajzlu, já vím, že ten můj taky není správnej, ale seriál jsem si kurva užil (shlédnut za dva dny) a jeho zrušení mě brutálně sere. Hafk. update: Druhá projekce vytahuje nesmírnou řadu detailů, které jsem prve přehlédl, ale zároveň odkrývá řadu nedomyšlených náznaků, které jsem taky přehlédl. Celkem bych si rád popovídal s panem Parriottem a rád věděl, jak by to všechno mělo směřovat dál. Pač kompletně zabít tenhle seriál ve chvíli, kdy se přehoupne do svojí epický části, to byla pěkná blbost od pánů producentů. (09.11.2010) (méně) (více)