Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Martin ŠáchaHudba:
Aleš BřezinaHrají:
Lenka Vlasáková, Milan Mikulčík, Martin Huba, Daniela Kolářová, Antonín Kratochvíl, Anna Šimonová, Petra Hřebíčková, Martin Schulz, Ladislav Chudík (více)Obsahy(2)
Psychiatr Pavel Josek se těší uznání nejen ve své profesi, ale i v širší společnosti. Je totiž bývalým disidentem, signatářem Charty 77, který po boku své ženy snášel šikanování ze strany komunistické Státní bezpečnosti. Nyní se chystá převzít Cenu paměti národa a poskytuje rozhovory do dokumentárního filmu. Jeho zeť Luděk, jenž na dokumentu pracuje jako zvukař, se v rodině cítí jako méněcenný. Proto jej nenechá chladným Joskova složka z estébáckého archivu, kterou jeho kolegové získají. Vyplývá z ní, že Josek počátkem sedmdesátých let naopak s StB spolupracoval. Jako mladý psychiatr donášel na nadějného sochaře Bořka, který byl jeho sokem v lásce a který se nakonec nechal vyštvat z rodné země. Pro všechny členy Joskovy rodiny, včetně těch, kteří v inkriminované době nebyli na světě, tak nastává těžké období. Tím spíše, že každý má svůj úhel pohledu na to, co se odehrálo. Své k tomu může povědět i bývalý pracovník StB Kafka, jenž měl kdysi oba mladé muže na starosti a nyní si užívá klidného důchodu… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (747)
Hřebejk sice honí hned dva ocasy najednou (milostný trojúhelník, udavač StB), jenže ani v jednom případě nedojde k ejakulaci, což je většinou bráno jako velký neúspěch, nemám pravdu? Film chladný jako psí čumák, stojící na pseudointelektuálních žvástech a sázející pouze na mrazivou auru bývalého režimu. Ne, to skutečně nestačí. Herci jsou naštěstí dirigování perfektně, o to více mrzí angažování ochotníka Mikulčíka, Po technické stránce to je také téměř dokonalé, obsahově však znovu prázdné. Jarchovský má opravdu těžkou krizi. Tohle měl být Hřebejkův životní projekt? ()
Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta ()
[FNŘ 2010] V rámci Hřebejkovy tvorby možná lepší průměr, ale jinak je Kawasakiho růže strašný film s neskutečně křečovitým příběhem, na kterém lze neustále nacházet nové a nové chyby. Líbí se mi jeho tematika, problém spolupráce s STB je aktuální, a byl bych rád, kdyby se na zpracování tohoto motivu podílel někdo skutečně talentovaný, ale to není případ Jarchovského Kawasakiho růže. To, jak je příběh vystavěný, to je prostě scenáristická impotence. A nemluvím jen o prvních 30 minutách (!), které v ději nemají žádné místo. ()
Jan Hřebejk po všech těch průměrných Nestydech, Medvídcích a Kráskách v nesnázích opět prokázal, že je opravdu výborný režisér a v jakém žánru tkví jeho skutečná síla. Komorní a místy až mrazivá atmosféra, výborná kamera, bezchybní herci a dobře napsaný příběh, nad jehož vyústěním jsem přemýšlel ještě dlouho po filmu. A to se mi jen tak u nějakého (nejen) českého filmu nestává. ()
Zdá se mi, že se tu komentáře dělí na hřebejkovce a antihřebejkovce. Zcela záměrně jsem s komentářem čekala. Dnes jsem Kawasakiho růži viděla potřetí a opět se mi líbila. Nevadil mi příběh jako postupné rozkrývání formou koláře. Je to překvapivé, jak tomu elegantnímu Hubovi sedí kontraverzní role. A nehrál jich v poslední době zrovna málo. Právě jeho figura mi asi utkvěla nejvíc. Neméně zajímavá je postava estébáka ztvárněná Ladislavem Chudíkem. Opravdu mi naskočila husí kůže. ()
Galerie (25)
Zajímavosti (16)
- Zástupce české kinematografie v oscarovém klání za rok 2010, nepostoupil do závěrečné nominace. Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) mu při výběru dala přednost před snímky Kuky se vrací a 3 sezóny v pekle. (Smejdik)
- Původně režisér Hřebejk uvažoval, že by do hlavních rolí obsadil kolegy-režiséry. Váženého profesora měl hrát Jiří Menzel, emigranta Jan Němec a bývalého estébáka Jiří Krejčík. Němec nabídku odmítl okamžitě, Menzel vzápětí, proto Krejčíka už ani neoslovil. (Taninaca)
- Natáčení Kawasakiho růže bylo zahájeno 7. června 2009 ve švédském Göteborgu. „Švédsko byla přímá inspirace k filmu. Pro Švédsko byl tento film napsán,“ říká režisér filmu. Před několika lety odcestoval Petr Jarchovský na Göteborský filmový festival, a když se tam po roce vypravili již společně s Janem Hřebejkem, seznámili jsme se s celou komunitou místního uměleckého centra. Budova göteborgských výtvarníků, ve kterém umělci pracují, ale i bydlí, byla pro tvůrce natolik jedinečným a fotogenickým místem s obrovským geniem locii, s unikátním výhledem na město, přístav a otevřený mořský horizont, že se tato lokace stala ideálním místem pro natáčení. Nabízela dokonalé spojení typicky městské architektury s přírodou a scénář filmu tak mohl být napsán pro existující reálie. Natáčení ve Švédsku štáb ukončil 17. června a až do 22. července pokračoval v českých lokacích. [Bontonfilm] (POMO)
Reklama