The Last Man on Earth

Povedeně uvěřitelná atmosféra liduprázdného města, Vincent Price na soustruhu vyrábí dřevěné kolíky, shání česnek, váže z něj věnce a ty věší na dveře svého domu, kolem něhož průběžně sbírá mrtvoly, které odváží za město a spaluje je ve velké jámě, a když v noci na okna a dveře zabuší "upíří zombie", pustí si gramofon, natáhne se na gauči a snaží se na ně nemyslet a spát... Skvělý rozjezd. A zbytek Posledního muže na Zemi horší nebyl. Flashback odehrávající se před nákazou byl pochmurný a dramatický jedna báseň, a závěrečná třetina zase ohromně bezvýchodně chladná. Nad lehce naivní pojetí příběhu jsem se povznést dokázal... A s novější verzí jsem nesrovnával. (24.03.2012)

Zaujímavé, ako niektoré staršie filmy dokážu evokovať súčasné udalosti. Pri Soderbeghovej Nákaze (Contagion, 2011) je podobnosť až desivo presná. Starší film Posledný človek na svete (1964) pripomína súčasnosť len rýchlo šíriteľnou nákazou. Dôsledky sú ale vo filme fatálnejšie. Posledným naozaj človekom ostáva muž, pracujúci v medicínskom výskumnom centre na vývoji vakcíny proti vzduchom a vetrom sa šíriacej nákaze. Vakcínu síce neobjaví, ale z neznámych dôvodov prežíva. Jeho osamotené trojročné plahočenie má však desivú podobu. Každý deň opakuje rutinu s likvidovaním nakazených, z ktorých sa po západe Slnka stávajú až príliš živí a smrtichtiví zombíci. Takže na ich elimináciu je potrebné draculovsky osvedčený kôl do hrude, benzín a oheň. Nekonečná osamelá mäsiarčina. Ako terapia slúžia platne s obľúbenou hudbou a púšťanie si domáckych filmov so zábermi šťastnej rodinky. Lenže, čo z toho, ak manželka je v truhle a nikde nikto? Alebo žeby predsa? Nuž, nekonečné likvidovanie nezlikvidovateľného ľudského odpadu dopadne nezvratnou logikou i na posledného muža. Pretože (spoiler): Kto čím zachádza, tým aj schádza. Táto pravda je známa prinajmenšom z doby straých gréckych bájí a povestí. V nich krutého a bezohľadného lupiča Sinisa, ktorý likvidoval svoje obete priviazaním o vrcholky dvoch borovíc, ohnutých k zemi; následným uvoľnením vrcholcov sa telo nešťastníka roztrhlo na dve polovice, tak tohto sadistu zabil hrdina Théseus tým istým spôsobom. (koniec spoileru). Skvelý herecký výkon ikonického Vincenta Pricea, však nestačí prekryť fádnu monotónnosť prežívania, trochu oživenú v poslednej tretine filmu. (03.07.2021)

Depresivní samotu v postapokalyptickém světě vystřídává v noci zahrada plná oživlých mrtvol s upířímí choutky a ráno, kdy náš hrdina v širém opět věší nový česnekový věnec na kříž na domovních dveří... tak začlo moje první setkání s hereckou legendou hororového žánru Vincentem Pricem. Už úvodní scény Posledního člověka na Zemi mě pohltily, ale vážně jsem nečekal takhle působivý zážitek. Sci-fi horor natočený podle Mathesonovy povídky je pro mě opravdovým sci-fi (s rozehráním vědeckého tématu) i opravdovým hororem: s temnou amosférou vyvolávající děsivé pocity daleko víc bezvýchodiskou situací a rostoucím strachem, než hromadou zohavených těl a krve. Vincent Price se svými pohledy film dokázal skvěle potáhnout často i zcela sám na scéně a zpracování příběhu navíc v sobě nese i mysteriózní střípky později se odhalujících odpovědí na otázky, které v divákovi od počátku vyvstávají. Vyprávění klikatými stezkami od zombie hororu až mj. k rodinnému dramatu z minulosti mě mile překvapilo stejně jako nekompromisní závěr, který kašle na zaužívané hollywoodské šablony a nebojí se předat divákovi poměrně drsné poselství. Při tom ještě mnohokrát před tím stihne film přinést i další silné scény (postýlka s dcerou, poslední dialog s manželkou, černý pes...). [90%] (28.07.2021)

Mrtvoly válející se v liduprázdných ulicích, noci plné bloumajících zombie, jáma pekelná aneb  věčně hořící skládka lidských ostatků a Vincent Price.  Nevyléčitelná nemoc, která postihla celý svět, dnes pochopitelně o to mrazivější téma  a zřejmě jediný přeživší, který den za dnem hledá další motivaci k boji o přežití. Jeho vzpomínky pak (díkybohu) nepůsobí jako umělecká fetiš režiséra, kde je potřeba si spojovat nejasné střípky skutečnosti, abychom získali alespoň náznak celkového obrazu, ale hezky polopaticky se dozvíme, co se to vlastně stalo. A světe div se, nic to nemění na naléhavosti ani děsivosti takových flashbacků. Scénu s hledáním dcerky u výše zmíněné jámy pekelné si budu pamatovat dlouho. Nebýt akčního a z mého pohledu trochu rozpačitého vyvrcholení, byl bych naprosto spokojený. Respektive vadilo mi  ono zbytečně akční pojetí onoho závěru, ne ono vlastní rozuzlení, které v posledních záběrech v kostele třesklo tak, jak mělo. Výborný filmový zážitek, ostřím čtyři dubové kůly... (30.08.2021)

Vôbec sa Timovi Burtonovi nečudujem, že ho sci-fi zo 60. rokov tak neskutočne ovplyvnilo ako v živote, tak aj v jeho tvorbe. Ja sám som počas sledovania dostal nápad na moje vlastné sci-fi :-) A prečo dokáže tak silne inšpirovať? Pretože zatiaľ čo dnešné sci-fi sa spolieha na efekty a akciu, to staršie si muselo vystačiť "len" s príbehom. A príbehy inšpirujú. (21.11.2010)