Hrdina má strach

Tento film byl pro mě velmi příjemným zjevením, pro mě dosud neznámé dílo, a přitom tak chytrý a důvtipný film, všichni herci výborní, ale suverénně jim opět kraloval náš nejlepší herec, výborný byl nápad s oslovováním nás diváků, které tu bylo funkční a vtipné, prostě zlatý šedesátý léta, byla to doba, kdy se u nás točily ty nejlepší filmy, a jak dokazuje tento film a mnohé další, nemusely to být jen tvůrci "nové vlny", kteří dokázaly natočit nadprůměrná díla, vypadá to spíš, že tehdy točili výborné filmy snad všichni, snad to byl tehdejší rys společný všem, každý jinak, ale vždy svěže a originálně, jako zde například. (11.03.2011)

Takže, Hrdina má strach? Scénář: Jaroslav Dietl, hlavní hráči: Hrušínský, Pešek, Moučka, Prachař, Sovák, Deyl ml., Blanka Bohdanová, Vladimír Šmeral. Režie: František Filip. Původně jde o divadelní hru, naprosto brilantně napsanou, zde i výtečně zahranou. Bohužel i za hranou, takže po bratrské pomoci film zmizel, bylo třeba normalizovat. S povzdechem nutno konstatovat, že k takové brutální (a přitom komediálně velmi zdařilé) reflexi se náš aktuální režim nikdy nedohrabal. Přitom by bylo možno tohle natočit z dneška, stále by to bylo aktuální, snad ještě víc! Takové to kličkování mezi eurodotacemi... Ale hlavně: Když spadl most ve Studénce, kdo za to mohl? Zjistlilo se, že nikdo. Rozumíte, přesně jako v téhle satiře od Dietla. Prošlo to všemi myslitelnými kontrolními mechanismy, udělalo si to kolečko po soudech... A? Předseda senátu zdůvodnil zprošťující rozsudek konstatováním, že soud neví, proč most spadl, neobjasnily to znalecké posudky ani doplňující výslechy znalců. Výborně, soudruzi, ještě si nakonec zatleskáme. Stopáž (74 minut) z tohoto dělá výbornou jednohubku, to se musí vidět. Divím se ale, že Dietl, který byl za normalizace televizní hvězdou, nebyl za toto (a asi i jiné věci z 60. let) zrušen. Sakra, to bylo holt dobré. Dietl to fakt uměl. (30.03.2020)

"Já už jako dítě chtěl vidět, co udělá tygr, když se mu šlápne na ocásek." Šlapat na ocásek soudruhům se nemusí vyplatit, protože by se taky mohlo dostat soudružsky přes prsty. Jenže když se na něj šlápne v době, kdy jsou si soudruzi jistí, že se jich každej bojí, tak na takovou diverzní akci evidentně nejsou připraveni. A říkat pravdu, tak to je jasnej pokus o rozklad socialismu. To chápu i já, kterej jsem nikdy neopravoval soudružku učitelku při výkladu dějin. Tohle je prostě naprosto trefný a je logický, že si to muselo jít na pár let odpočinout do trezoru. (09.02.2022)

Filipova skvělá temná satira se nechá dlouho prosit o pointu, jakkoliv v průběhu vypravování sama nabízí řadu smysluplných a různě posilujících i demoralizujících vyvrcholení. Ústřední hrdina, hrdina svého druhu, trasuje svými – dílem sebeironickými, dílem „marloweovsky“ ironizujícími – výroky své existenční teritorium, které jako špinavé zrcadlo nastavuje rozpačitému dnešku plnému bohorovným hemžením ustrašených, pokouší štěstí, zkouší se obrátit se v příliš těsném sevření spokojeností a vyvažuje všechny své ztráty, jimiž společensky rostl, eventualitou iracionálního zvratu, nejčastěji vpádu do náručí vypelichané sekretářky nebo neopeřeného třeštidla. Halucinace, která nakonec film uzavře, musí vzhledem k nabízejícím se cestám zákonitě zklamat. Měl by po ní následovat dvouminutový sivý záběr na oponu s nápisem „přestávka“ a po tom dýchavičném stoupání v první polovině skličující sestup do úzkosti – třeba skutečně na stavbě… Přesto mě Rudolf Hrušínský jako vždy uchvátil – a i jeho přičiněním jsem při sledování tohoto filmu nesvědčil čemusi minulému, ale naopak sledoval to nejpřítomnější. (07.05.2018)

Malá velká satira socialismu. V té době už se z Jaroslava Dietla stával postupně velice zručný scenárista, František Filip znamenitým (především televizním) režisérem, a Rudolf Hrušínský vstupoval do nejúspěšnějšího období své kariéry v druhé půlce 60. let, kdy šel napříč žánry z jednoho zajímavého snímku do druhého. Pánové se svátečně sešli a vytvořili film, který v konkurenci mnoha jiných zapadl, ale který i po letech pobaví a překvapí slušnou dávkou invence a úderné satiry. Ta navíc zůstává ale v mnoha ohledech nadčasová, protože se dotýká záležitostí, jaké mnozí běžně známe z reálného života i dnes... byrokrace, papíry, shánění podpisů, nebo situace, kde není na vině konkrétní člověk než spíše systém jako takový a pod. Na chvíli se z toho občas vyklube takové nemastné neslané drama plné soudruhů, ale vyústění s opakujícími se tvářemi na stejný místech to mělo originální... a neodolatelný pan Hrušínský je zde přímo roztomilý, hlavně když veškerý děj každou chvíli dosti ironicky komentuje přímo divákovi do kamery. ;) 75% (30.10.2019)