Hrdina má strach

Už po přečtení komentářů je jasné, že tenhle film má to kouzlo, že často nahazuje a divák si má (může) věci domýšlet podle vlastních zkušeností a dostává tak další rozměr a nadčasovost. Jde spíš o inscenaci s pár nesmělými exteriéry, ale o to větší prostor tu dostávají herci. A co víc: výborní herci. Kolem geniálního Rudolfa Hrušinského rotují další hvězdy - Pešek, Sovák (podezřívám ho, že ta šlajfka byl jeho osobní nápad), Prachař, Moučka, Deyl, Lír, Menšík... Není třeba mít strach se na tento nenápadný film podívat. (20.11.2014)

„Kalič, co to je?“ - „Ten kdo neví, co je to strach.“ Drobet se nám za ta léta význam slov posunul…Františka Filipa beru jako TV tvůrce, ovšem Utrpení mladého Boháčka a Příběh dušičkový mi ukázaly, že svého času měl na víc než jen filmy pro televizi. A tohle dílko to jen potvrzuje. Ačkoliv v tomto případě se pustil do pěkně kousavé a svým způsobem až nečekaně odvážné satiry. A i když je kapánek hořká a mrazivá, udržuje si po celou dobu velkou míru zábavnosti. Mohou za to hlavně zdařilé dialogy (nejen ty filozofické o strachu) a herecké obsazení. Hrušínský (obracející se k publiku) tu předvádí 1 ze svých nejlepších výkonů vůbec, ovšem i pánové Sovák, Pešek, Prachař, Deyl či Šmeral snad ani nemohli být do rolí lépe vybráni. A skoro až snový konec se též povedl, Honza sice potřebuje „úplně jiný lidi“, ale v tom je ten háček (plus nádherně výmluvný výraz na závěr…). Slabší, ale přesto plný počet. „Přece je v zájmu všech, aby se odhalila pravda, ne?“ - „To je čistě teoreticky vzato neobyčejně správné…prakticky úplnej nesmysl.“ (27.01.2019)

Kouzelnej Rudolf Hrušínský se svojí vizí lepšího světa nakonec zjistí, že je jedno jak se člověk snaží, dokud budou ty šmejdi nahoře. Užíval jsem si každej jeho bonmot a pohled přímo do kamery. Fandil jsem mu, aby se dostal nahoru a ty červený parchanty nakopal do zadku. Ale všichni víme, že na to je každej moc malej pán. (28.03.2012)

Moralistní drama. Vzhledem k době to vůbec nebylo „krotké“, jak nás informuje distributor. --- Je zajímavé si všimnout, jak dalece dokázala normalizace scénáristu Dietla znormalizovat. Metoda je stejná, ale namísto důležitých otázek nastoupily triviality. Dietl je zde dokonce tak dobrý, že dokázal ukázat něco, co většina lidí nechápala tehdy a nechápe ani dnes: Mistrům výkonu moci (Prachař) vůbec nevadí, když nějaká demokratická fóra (Deyl) přijímají usnesení - vždycky se s nimi bez potíží srovnají, protože demokratické kolektivní orgány mocenské otázky nikdy nechápou a neřeší. --- Dietlův scénář je přece jen o fous slabší než mistrovský. Postavy jsou tak trochu podle šablony, dialogy (a monology) by mohly být i lepší, a se závěrem (po Vavřincově povýšení) se autor evidentně nadřel. I tak - cenné. (08.09.2010)

"Samej dělnickej původ.  Jenomže nás všechny sežral tady ten honosnej  barák, pár mramorovejch zdí zmohlo šest set dělnických kádrů. A teď jde o abych se tvářili, že o tom nevíme. No  tak se tváříme." V kulisách Černínského paláce můžeme být svědky moc vydařené satiry na socialismus, která je ale v lecčems vlastně satirou nadčasovou. Vždyť ono to s tou byrokracií, papírováním a sháněním podpisů do dnešních dnů zas tak moc nezměnilo...:D  Jinak Rudolf Hrušínský je zde přímo roztomilý, zejména když veškeré to dění kolem sebe každou chvíli ironicky komentuje přímo do kamery divákovi . (18.04.2022)