Láska jako trám

"Já mám vážně strach, že ty naše rozpory přerostou do ulice a bude to mít vlyv na život města a státu, protože Josífek (synek) dělá na Hradčanech topiče a  Růžena (dcerka) je ve Výskumním ústavu národního zdraví a říká se: jaká rodina, takový stát." Inu - svatá pravda, nemyslíte? a taktéž "Dejte sem smích a smrt je mrtva - to řekl jeden veliký umělec". Jsou filmy, které nestárnou, z důvodů vyřčených i mlčenlivých pravd, láskyplného humoru, nezraňující ironie i zobrazení štěstí, které oceníme až po letech a Láska jako trám je jedním z nich. Krom toho - herecký a režijní klenot. (09.03.2024)

"Cože kvůli tomuhle hadru já si bral 2 dny dovolený. Maminko to si se neměla urážet, ale rovnou to hodit do popelnice". Jan Pivec a Jiřina Šejbalová v příběhu o pošetilostech stárnoucí dvojice po 50 letech manželství. Dokonalý herecký koncert této dvojice.  Příběhově mi to dost připomnělo, jak můj dědeček udělal ve své době něco podobného, jen s tím rozdílem, že se nejednalo o "výhodnou" koupi kožichu pro manželku, ale džínsů pro své vnuky v tuzexu...:D Stáří bývá někdy vskutku dosti pošetilé, zde třeba, když se naše titulní dvojice rozhodne oslavit v zimě výročí seznámení platbou na lodičkách. Pošetilé, resp. lépe řešeno hloupě, se ale asi mohou chovat lidé v jakémkoliv věku. V tomto směru je třeba velmi trefná ta scéna rodinné sešlosti. "Tohle bys mi do očí neřekl..." :D  Já bych do očí fandů československého filmu, za jakého se sám považuji, asi neřekl, že se mi to  zas tolik nelíbilo, abych mohl dát plný počet hvězdiček. Herecky to jistě nemá chybu, ale to časté hádání se Pivce se Šejbalovou mi přeci jen už někdy lezlo na nervy. Asi i proto, že přesně takto či podobně jsem to v dětství zažíval u své babičky s dědečkem... (18.01.2023)

U této komedie jsem její vtip ocenil, až když jsem ho vyprávěl ostatním. A to jsem se k němu dostal vlastně stejným způsobem - že mi ho někdo vyprávěl. V tomto případě manželky babička. Jenže já když jsem na to koukal, tak jsem tomu vůbec nevěřil. To se opravdu někdo tak snadno zamiluje do kabátu, který by si nenavlík ani Marilyn Manson? A ano, zamiluje, dokonce tak moc, že ho nachystá i jako dar svému nejdražšímu nejbližšímu. Až tak moc tato komedie připomíná realitu šedesátých let, ale i realitu dnešní doby. (21.12.2022)

A já chtěl Blaženě koupit šátek v Domě módy. Teď se za tu myšlenku stydím! Tolik krásy, lásky, moudrosti i opravdového člověčenství aby jeden pohledal. Přestože příběh je vlastně velice banální, zdá se být dodnes nedostižným vrcholem společného lidského soužití tak, jak jej interpretovala ústřední herecká dvojice. Pivcův suverénní primát, doplněný o neméně kvalitní kreace Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, a balancující mistrně na hraně tragikomiky, zcela nepochybně spoluvytváří hrdý pomník svému nositeli, přičemž je víc, než jen pouhým záznamem Pivcova nenapodobitelného hartusení a hřmění. Láska tisíckrát podléhající a tisíckrát vzdorující rozhodně není archetypální záležitostí a má-li v sobě punc ryzí člověčiny, jako v případě této vskutku legendární televizní inscenace, pak nezbývá, než přiznat chyby a doufat, že manželství stále ještě není přežitkem, ale svátostí. (05.10.2008)

Nahořklá komedie o jednom manželském soužití, které přes drobné i větší rozepře dospělo ke zlaté svatbě, disponuje trefnými dialogy, nevtíravým humorem, velmi dobře odpozorovanými situacemi a báječným hereckým obsazením. Jan Pivec, Jiřina Šejbalová i Bohuš Záhorský podali své role natolik přesvědčivě, že jejich výkony jsou jedním z důvodů, proč je inscenace tak neskonale působivá. Takové pěkné filmy se silnými lidskými příběhy, jakými dokázal zaujmout televizní diváky režisér František Filip, dnes už u nás nikdo natočit neumí. (95%) (16.02.2021)