Láska jako trám

Na konci filmu se sám sebe ptám, zda bych si takovou věc dal znova. A protože se mi podařilo odpovědět kladně, musím dát pět hvězd. Samozřejmě nezůstává u jediného důvodu. Dalšími jsou především herecké koncerty Jana Pivce, Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského. Na příběhu manželů je také položena celá řada otázek týkajících se lásky a manželství na než si musí manželé nebo páry zákonitě odpovědět, chtějí-li spolu žít a dožít se zlaté svatby. Nejlépe asi odpovídá Bohuš Z. Janu P., když jsou oba v posteli. Stačí ale dobře poslouchat. Nejde jen o hádky manželů. Je toho řečeno hodně. Málokterá televizní inscenace z dob komunismu pokládá a zároveň se snaží odpovídat na velké životní otázky a přitom si k tomu přizve dobrý scénář a skvělé herce. (25.01.2021)

A já chtěl Blaženě koupit šátek v Domě módy. Teď se za tu myšlenku stydím! Tolik krásy, lásky, moudrosti i opravdového člověčenství aby jeden pohledal. Přestože příběh je vlastně velice banální, zdá se být dodnes nedostižným vrcholem společného lidského soužití tak, jak jej interpretovala ústřední herecká dvojice. Pivcův suverénní primát, doplněný o neméně kvalitní kreace Jiřiny Šejbalové a Bohuše Záhorského, a balancující mistrně na hraně tragikomiky, zcela nepochybně spoluvytváří hrdý pomník svému nositeli, přičemž je víc, než jen pouhým záznamem Pivcova nenapodobitelného hartusení a hřmění. Láska tisíckrát podléhající a tisíckrát vzdorující rozhodně není archetypální záležitostí a má-li v sobě punc ryzí člověčiny, jako v případě této vskutku legendární televizní inscenace, pak nezbývá, než přiznat chyby a doufat, že manželství stále ještě není přežitkem, ale svátostí. (05.10.2008)

Do dnešní doby ve filmovém umění podle mého nikdy nikdo nepřekonal umění dvojice Jana Pivce a Jiřiny Šejbalová v tomto nádherném snímku. S takovým přesvědčivým, dokonalým a vyspělým hereckým uměním Šejbalové a Pivce spolu s dobovými hereckými kolegy Bohušem Záhorským (Náš dědek Josef), Marií Rosůlkovou (Taková normální rodinka) a tehdy ještě mladým Josefem Vinklářem, či v tomto snímku nezúčastněnými Danou Medřickou a Karlem Högerem (Romeo a Julie na konci listopadu) se v naší kinematografii asi hned tak rychle nesetkáme. Bohužel. Pravda, šedesátá léta byla na herecké špičky (mimo výše zmíněných i Marvan, Kemr, Růžek, Filipovský, Zázvorková, Bek, Pešek, ... adt.) mimořádně štědrá a zanechala nám v podobě filmových pásů mnohdy nadčasové vzkazy. Čtěte se mnou mezi "filmovými řádky" komedie Láska jako trám a mějte všichni na paměti slova Johna Galsworhyho, která měl herec Jan Pivec v roli Rudolfa této slavné televizní komedie na psacím stole pod sklem: Tímto světem projdu jen jednou. Proto každé dobro a laskavost, kterou mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti či němé tváři, nechť vykonám nyní a nechť je neodkládám. Neboť nepůjdu znovu touto cestou..." (09.03.2009)

Pivcův styl humoru mám rád, tady mu navíc zdatně sekunduje Šejbalová a možná ještě zdatněji Záhorský. Právě scény se Záhorským mi přišly nejzábavnější a vytáhly to na pět hvězdiček, ať už Pivcovy nářky na manželku ("A jednou, když jsem dělal referát o mezinárodní situaci, víš, že se smála? Ta se smála, ano, třebaže ta situace byla vážná") či Záhorského vdovecký životní styl ("No a zbytek důchodu, ten můžu klidně a bez počítání propít v pivu. Radím tento systém všem důchodcům"). Jedinou větší výtku mám vlastně k závěru, který mi přišel scénáristicky trošku odfláknutý. (02.10.2018)

Pivec prokázal, jak perfektním hercem byl, role (notně) přerostlého dítěte mu sedla. K nejskvělejším scénám pak patří "za tohle jsem neschůzoval!" při konverzaci s půjčovatelem lodiček, nadšení, když přes výklad zahlédl svého starého známého Záhorského, "Kdyby mě nebylo, ani by naše děti nedostaly jména", "Popel, o ten já se nikdy nestaral", a taky "Že mi to neřekneš do očí". Jedinou vadou snímku se mi jeví ony detailní záběry na Pivcovu tvář, které odhalovaly, že Pivec nemá všechny zuby pohromadě. Nevypadalo to pěkně, a přitom stačilo, aby použil fígl mé tety - díry zalepit žvýkačkou - a byl by zase prvotřídní frajer. (13.05.2013)