Stalingrad

Dle mého názoru slabý film. Téma Staligradu se nechalo jistě uchopit záživnějším způsobem. Byla-li to nejdůležitější bitva 20. století (a asi byla), jak se píše na počátku filmu, tak potenciál byl trestuhodně nevyužit. Ani herecky se nekdo nepředvedl, ba naopak jsem měl opačné pocity. Jako divák jsem se nudil, celá film byl zpracován neosobně a děj mi byl vlastně jedno. A to je špatně. (26.07.2010)

Vilsmaier přespříliš odkazuje na myšlenku Remarqua (Na západní frontě klid) a mě to nevyhovuje. A to nejen díky tomu, že v každém případě se jedná o jiný světový konflikt. V první řadě mi vadí vykalkulovaná a v podstatě pouze kladná postava německého důstojníka von Witzlanda, rozumím pokusu poukázat na to, že ne všichni Němci byli nepřemýšlivé vraždící bestie, ale tím, že se z důstojníka udělá pouze klaďas si mé sympatie nezíská (mám rád komplikovanou psychologii postav). - Za další. I v prakticky pouze mužských filmech mám rád ženské postavy, obvykle jsou pro děj nějakým způsobem přínosné, což ovšem nemůžu říci zde o Irině (Hana Vávrová), která v každé scéně v níž se objevila působila jako pěst na oko. - Ovšem nejzásadnějším mínusem, který já ve filmu spatřuji je to, že pokud se Vilsmaier chtěl zaměřit především na psychologii postav a jejich protiválečné smýšlení, pocity a pohnutky, proč si nevybral jakoukoliv menší bitvu (nepochybuji, že by byla méně krutá, krvavá a zbytečná), ale proč rovnou sáhl po jedné z nejzásadnějších a největších bitev novodobé vojenské éry - Bitvu o Stalingrad ve které zahynulo přes dva miliony osob. Když o hrůznosti samotného konfliktu se něco málo dozvíme pouze díky počátečnímu a závěrečnému titulku. Ve filmu jako takovém vidíme pouze jednu tankovou bitvu o pěti šesti tancích proti pár zbídačeným pěšákům a jedno dobývání strategicky důležitého továrního komplexu. - Když k tomu navíc připočtu, že ani technická stránka není kdovíjak působivá na to, že se točilo v devadesátých letech a mnoho i o dvacet let starších snímků je mnohem promakanějších. - Někdo tu píše o tom, že film je působivější od amerických bratříčků v tom, že se soustředí na strach vojáků (voják se při bitvě strachy posere), rozklad morálky či nepatetické umírání (dělem rozpůlený voják). To vše je sice hezké, ale spíš můžu pochválit Vilsmaiera za to, že přečetl Remarquovo dílo a tyto scény aplikoval do svého filmu. - Vlastně se mi toho nelíbilo mnohem víc, počínaje mnohdy příšernými dialogy a konče nepříliš zvládnutým režijním vedením. - A závěrem. Jen kvůli tomu, že se na filmu podíleli také čeští tvůrci v čele s Karlem Heřmánkem nadhodnocovat nebudu. - 65% (08.12.2012)

První co zaujalo, byl jasný rozdíl oproti hollywoodské tvorbě prakticky ve všem. Jako další zaujala syrovost s jakou byly natočeny a podány divákovi drastické válečné a přitom běžné scény té doby. A hlavně mě silně zasáhl pocit zbytečnosti a marnosti všech válek, které jsou v globálu nesmyslem. A celá tragédie, ať ji servíruje jedna či druhá strana, ukazuje člověka ubohého, poníženého, zbídačeného, doživotně zničeného a v základu zbytečně zúčastněného NIČEHO O NIČEM a pro NIC. Proč rozebírat krutosti a muka války a připomínat je ve smyslu varování, když se dá jednoduše říci, že tohle celé martyrium je dílem člověka člověku. (07.09.2011)

Na Stalingradu je vidět, že jeho rozpočet sice smutně pošilhává po kamarádu ve zbrani Ryanovi, což vynikne hlavně v bojových scénách, ale téměř ve všem ostatním stojí nad ním. Ve Stalingradu není místo na sentiment, nejsou tu samí hrdinové, vojáci mají strach, selhávají. Boje v budovách jsou mnohem osobnější, nepřítel je často na dosah ruky a v nepřehledné situaci spácháte i tu nejhorší chybu. A postavy se vyvíjejí. Vojáci prožívají deziluzi, mění se v trosky fyzické i psychické. Rozklad morálky, těl, vojenského tělesa i jedince jde ruku v ruce. Nevím proč, ale z nějakého důvodu je západní filmová fronta jinačí než ta východní. Sice stejně krvavá, ale tak nějak hezčí. Vilsmaier, či spíše scénárista, si však jedno přikrášlení neodpustil. Páchají-li totiž Němci nějaká zvěrstva, nikdy to nejsou hlavní hrdinové. Ukázal nám, jak válka dělá z lidí trosky, ale neukázal nám, jak se rodí monstra. (15.09.2008)

Film s nezapomenutelným Karlem Heřmánkem nastiňující atmosféru jedné z klíčových bitev moderní doby skrze osudy několika lidí. I přes místy až komicky působícími hereckými projevy ve mně Stalingrad zanechal silný dojem a soustředěním se právě na osudy několika postav a neopomíjením důležitých událostí se lze z druhého pohledu věrně vžít do utrpení lidí, kteří rovněž pro své rodiny a blízké umírali v dešti kulek, mrazem, hlady a upadli v zapomnění. (27.04.2011)