Nafukovací panna

První setkání s režisérem a rovnou docela neortodoxní příběh nafukovací panny, kterou už nebaví, že je určena pro jeden jediný účel a tak oživne a začne projevovat emoce. V hlavní roli Du-na Bue odvedla překrásný výkon a udělala z filmu nádhernou poetickou záležitost. V kolika filmech můžete říct, že v hlavní roli nafukovací panna hledá emoce a divák má naopak co dělat, aby je ovládl. Moc hezké, je vidět, že Hirokazu Kore´eda je top filmař, protože poetika a realismus mu je vlastní tak, jako bylo třeba našemu Menzelovi. (05.02.2024)

Sice jsem se pětihvězdičkově nebavil, zato ve mně zůstaly pětihvězdičkové pocity. Hluboká existenciální výpověď, která s odzbrojující přímostí klade ty nejjednoduší, ovšem zároveň nejpalčivější, otázky. Doona Bae je jako gumová panna dokonalá, jak zvládnutím pohybů, tak i mimiky. Vnímavý, chápavý divák si jistě bez větších potíží dokáže nalézt paralelu k jakémukoli (klidně sebefádnějšímu) životu, zejména v této odosobněné době, a jediný skutečný rozdíl mezi životem hlavní hrdinky a životem obyčejného (především velkoměstského) člověka, lze - slovy filmu - charakterizovat spalitelností, či nespalitelností zbylého odpadu. Scéna s nafukováním Junichiho je logickým vyústěním, byť souhlasím s Jansenem, že do dynamiky snímku tak úplně nezapadá (výsledný efekt je ale působivý a předpokládám, že i takto zamýšlený). Výtku, že vedlejší příběhy nedostaly dostatečný prostor, nepovažuji za opodstatněnou - pro film nejsou vůbec důležité a slouží především pro lepší orientaci diváka při přenosu zkušenosti a principů (vlastně by se dalo říci, že jsou ve filmu obsaženy spíše pro ty méně chápavé).. Hudba od World`s End Girlfriend je skvělá, na chvíli se dějem mihne 65-tiletá Junko Fuji a poslední záběr (nádhernou kameru jako takovou netřeba zdůrazňovat) by mohl fungovat jako samostatný obraz. Pomalé a intenzivní... (27.05.2010)

Velké zklamání. Absolutně nevyužitý potenciál pojící se s námětem filmu. Tvůrci vsadili na melancholicky pomalý koncept vyrovnávání se s nabytou lidskostí. Ovšem vůbec tuto roli nezvládají. Film je to tak spíš rozvláčně nudný než melancholicky expresivní. Scéna “nedokázala jsem nafouknout Juničiho“, kdy se hrdinka opět snaží vdechnout život svému příteli, potom co ho probodla a znovu zalepila, v domnění, že je stejný („uvnitř prázdný“) jako ona, působí úplně jako z jiného filmu. Tady se dostává na povrch japonsky zvrácený nadhled, který, přiznám se, jsem od filmu očekával. V kontextu pojetí filmu tahle scéna ale působí veskrze nehodícím se dojmem i přesto, že narativní vývoj tuhle situaci do určité míry a s notnou dávkou fantazie implikuje. Další věc, kterou nemůžu pochopit, je dlouhá stopáž. Ke konci je film nesmyslně natahovaný. Za každou zatmívačkou už je cítit konec, ale tvůrci ještě přesto přidají dalších pár minut, které už by se lépe vjímaly v bonusových materiálech na DVD. Nevím, přijde mi to jako velmi rozpačité přešlapování nad výborným nápadem. [FEBIOFEST 2010] (28.03.2010)

Adaptace mangy asi nemohla vypadat a hlavně dopadnout jinak. Šílené japonské komiksy sice znám jen z rychlíku, ale jejich podstata, kde se jemná poetika střídá s až neuvěřitelnou krutostí tak trochu odpovídá japonskému naturelu.  Přesto mi to vyústění tady  tak úplně nesedlo, protože mi to celé  přišlo podobně prázdné jako stín nafukovací panenky. A to jsem si při básni, která  nejprve vtipně (a chytře)  začala i skončila větou "Život je.." opravdu plesal a Nozomi jsem celou dobu fandil. Nejdojemnější pak byla scéna s osamělým starcem toužícím po lidském dotyku...Přesné pokračování básně "Život je" mi vypadlo, a to jsem si jej chtěl zapamatovat, ale tak snad mi odpustíte parafrázi : Život je příběh, který nikdo nenapíše sám..  (07.06.2024)

Koncept pomalého rozprávania podporovaný pomalými jazdami kamerou je zjavný od prvých minút. Nečakajte žiadnu prechádzku ružovým sadom, jedná sa o silnú existenciálnu drámu, kde sa rozpitváva pocit osamelosti a nezdolná túžba po teple ľudského srdca. V tomto zmysle sú azda najsilnejšie scény so starcom. (02.10.2010)