Život po životě

Scénář jak od patnáctiletého dítěte s omezeným pohledem na svět. Film, který neví, co chce vlastně sdělit, kam a jak se ubírat, a postrádá přesah (který mám u eastwoodovského formátu právo čekat). Bylo by úplně jedno, kdyby trval 90, nebo 200 minut. Jenže co je nejhorší, ono to docela příjemně uteče a moc dobře se na to dívá - což může mít řadu příčin a žádná z nich nemá blízko k objektivitě. Těžce hodnotitelná vynikající průměrnost. (28.02.2011)

Nijak zvlášť ma tento film nezaujal a to kvôli deju, ktorý je pre mňa čistý nonsens. Tiež tempo filmu ide moc vlažne až pomaly čo filmu vôbec neprospieva, ale na druhú stranu musím pozdvihnúť vizuálne efekty na ktorých si dali tvorcovia záležať a čo v konečnom dôsledku zdvihlo moje hodnotenie na 55%. (31.03.2011)

Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat. (10.03.2011)

Clintovi evidentně vysoké pracovní nasazení posledních let příliš nesvědčí. Po fenomenálním Gran Torinu a Výměně přišel průměrný Invictus a teď dokonce ryzí fail Hereafter. Původně se lákalo na mysteriózní thriller ve stylu Šestého smyslu - to samozřejmě vůbec není pravda, v ideálním případě (kdyby se povedl) by Hereafter byl sentimentálním zamyšlením o žviotě a smrti. To by ale nesměl být tak strašně napsaný - když má divák uvěřit v osudovost popisovaných událostí, nesmí ony události ve skutečnosti působit jako kurevsky vykonstruované náhody. I herci jsou slabí, ale vzhledem k tomu, jak jalové dialogy musí v různých wtf scénách pronášet, se není čemu divit. Trochu se ctí z toho vychází jedině Damon. V některých okamžicích je sice cítit potenciál dané látky, ale celek ze mě nevydoloval jedinou silnější emoci. Ten film je chladnej jak psí čumák, ačkoli by strašně chtěl být niterný a citlivý. I po zklamaných ohlasech jsem věřil ve slušnou podívanou, jsem velmi nepříjemně překvapen, jak slabý snímek se z toho nakonec vyklubal. PS: Tsunami sice pěkná, ale ve své podstatě úplně zbytečná. (03.03.2011)

Produkce Steven Spielberg a Frank Marshall, za kamerou Clint Eastwood. To jako fakt? Formátu všech tří nehodná bolestná nuda špikovaná minutovými hereckými highlighty, ale hlavně vlnami nechtěného smíchu. Otřesně rozvleklý scénář, neschopnost vyprávět a zajímavě posunovat děj, směšné dialogové konstrukty i všechny vedlejší postavy. Ani ten (a především ten) metropolitní křižovatkový rukopis páně Iñárrita, jakýsi pokus o "osudovou celistvost", to nezachrání a nestojí za řeč. Bezbřehá zoufalost, kam se člověk podívá a pravděpodobně největší průser na ose Tower Hill - Eiffelovka ever. Mrzí mě, že dva nejhorší Eastwoodovy filmy nese na bedrech zrovna chudák Damon. A řekněme si na rovinu, že kdyby to nebyl sám velký Eastwood, asi by tu lítalo mnohem víc odpadů. Řemeslný propad Shyamalanova formátu. (29.01.2011)