Hra

║Rozpočet $50miliónov║Tržby USA $48,323,648║Tržby Celosvetovo $109,423,648║ Nervy drásajúci príbeh prináša úzkosť akú nám môže ponúknuť svojou zručnosťou len majster ako je David Fincher. V podstate z nudne začínajúceho príbehu sa vykľuje nápaditosť, poprepletaná premyslenými "skrytými" pascami zasadené do dráhy z akej niet len tak úniku, aspoň pre Michaela Douglasa. (18.05.2005)

David Fincher je dnes celosvetovo rešpektovaný, uznávaný a oceňovaný režisér, ktorý má na svojom konte mnoho filmových klenotov (tak napríklad: "Klub bitkárov", "Zodiac" či "Podivný prípad Benjamina Buttona"). Svoju režisérsku kariéru odštartoval v roku 1992, kedy viac menej úspešne prevzal štafetu po takých borcoch, ako sú Ridley Scott a James Cameron a natočil tretie pokračovanie kultovej sci-fi horrorovej série "Votrelec 3". O tri roky neskôr naplno zabodoval temným thrillerom "Sedem" a v roku 1997 prišla na rad jeho perfektná "Hra". Scenáristicky premakaná mysteriózna dráma, v ktorej hlavnú úlohu famóznym, dychberúcim štýlom stvárnil Michael Douglas. David Fischer to dokázal dokonale spracovať. Týmto titulom definitívne upevnil svoju pozíciu prvotriedneho, prvoligového režiséra. ***** (21.04.2022)

Až překvapivě skvělá Fincherovka s dokonalým Michaelem Douglasem v hlavní roli. Film se rozjede ihned od začátku a vtáhne vás do víru nebezpečné hry, ze které, zdá se, není úniku. Skvělý scénář, herecké výkony, slušná hudba - jeden z nejlepších Fincherů. Kdo nevěří, ať si určitě zavolá do CRS. P.S. Kdyby film skončil závěrečným pádem Douglase ze střechy, hodnocení by bylo maximální. Škoda toho konce. (25.08.2013)

"Zajistěte rezervaci do City klubu pro mě a pana Prdeleho k mému obvyklému stolu." Dnes je módní darovat adrenalinový zážitek, ale na Hru od společnosti CRS žádný bungee jumping, let balónem ani škola smyku nemá. Já jsem si tu hru o život s panem multimilionářem docela užil, i když byla poněkud překombinovaná a směle balancovala na hraně náhody. A pokud mi někdo chce trochu adrenalinu věnovat, tak preferuju jízdu na splašeném býkovi, skákání přes vyděšeného koně nadél nebo let plavmo za rukama z Nuseláku. Tím vším by mamonář van Orten pohrdl, aniž by zvedl zrak od šekové knížky, takže musel dostat něco výjimečného a já jsem si to s ním rád zahrál. (06.12.2016)

Komentář obsahuje SPOILERY. Fincher se po veleúspěšném Sedm vrací k motivu manipulace hlavním hrdinou - v níž nebyla hlavním tématem - manipulace jemnější, přesnější... manipulace tak jemné a přesné, že je to až k neuvěření. Naprosto. Docela rozdíl, od Sedmičky - tam věřit šlo. Dost dlouhou dobu jsem podezříval autory, že i přes tu zjevnou nemožnost naši důvěru žádají. Nebo si stačí uvědomit, že scénář a režie vládne postavám, diktuje jim, co mají říct, kam mají jít, co tam mají udělat, ba co si mají myslet. I Nicholas van Orten to již brzy zjistí. Veden na nitkách Fincherem pletených koná, jak je do detailu předvídáno, vlastně předurčeno. I uvědomění vlastní ovladatelnosti mu bylo vštípeno zvenčí, stejně jako jeho nutně k neúspěchu odsouzený pokus se vládě pera vzepřít. Ba falešný pocit, že Hra končí a jeho finální proměna osobnosti, stejně bizarní jako jeho předchozí dobrodružství - i to je dílem Pánů jeho. Hra přesahuje hru... Člověk běžně samozřejmě chápe, že tvůrci a ne postavy doopravdy rozhodují, obyčejně však je po něm jako po divákovi požadováno, aby na tuhle skutečnost při sledování filmu blahosklonně pozapomněl a pořádně se vcítil. Zpětná reflexe prožitku díla ve světle uvědomění, že nejenom Nicholasem, ale i Subjektivem je manipulováno - fajné. Hru jsem si přesto příliš neužil. Tam, kde třebas Mrtví Rosencrantz a Guildenstern diváka od počátku směřují k pohledu mimo dění k tvorbě, k ukotvení jejich světa do našeho světa, neúplnosti jejich světa atd., tam Hra až příliš dlouho člověka provádí po událostech, jejichž smysl možná později odhadne, ale do té doby předpokládá, že sleduje nepříliš důvěryhodný thriller, který jej nenapíná, neboť začne tušit, že Nicholase doopravdy nic neohrožuje a zároveň se společnosti CRS nemůže doopravdy vymanit. A to, prosím, trvá film 2 hodiny. Když přeci jen přijde na myšlenky z počátku komentáře (pokorně: "Možná nepravdivé, určitě neúplné."), řekne si: "Aháá, tak takhle," a zažije chvilkový pocit radosti z poznání, zkalený uvědoměním možné falešnosti toho poznání. Ta možnost Subjektiva ale trápit nemusí, onen pocit stejně po pěti minutách beze stopy vyhnije. Nebo mu přece jen někdo bude chtít namluvit, že jde o hyperbolu důsledků ovládání obou směrů informačního toku jednou osůbkou/skupinou? Možná by mu uvěřil, ale co by to změnilo? Filmové zažívání ne. (01.05.2011)