Hra

Natáčení Vetřelce ³ se stalo pro celovečerně debutujícího Davida Finchera synonymem pro noční můru, již tehdy zkušený klipař a reklamní tvůrce (bez žádné filmové školy!) rázem uvažoval o předčasném ukončení filmové kariéry, scénář k Sedm ho ovšem rychle donutil změnit názor, kdy si Fincher mohl do portfolia zapsat právem jeden z nejvíce vychvalovaných filmů v historii kinematografie a získat si jméno režiséra, kterého se v budoucnu vyplatí sledovat. I kdyby nutně kvality Sedm nedokázal předčit. Fincherův třetí film Hra měl v roce 1997 smůlu právě v tom, že přišel po Sedm. I když ovšem Fincher rozhodně natočil několik lepších filmů, na Hru by se přeci jen zapomínat úplně nemělo. Fincher se po Sedm mohl opět osvědčit jako tvůrce, který je schopen pracovat s atmosférou i napětím, dostávání se hrdinům pod kůži i gradování vyprávění. Stejně jako u pozdějších Fincherových filmů Úkryt a Zmizelá šlo snadno vydedukovat, že Fincher inspiruje a tak trochu i vzdává poctu mistrovi napětí Alfredu Hitchcockovi a především byla radost sledovat Michaela Douglase a jeho fenomenální podání hlavního hrdiny Nicholase van Ortona, kdy se Douglas mohl skrze své herecké podání naprosto uvolnit a podat velmi komplexní výkon, kdy dochází i k poměrně svěžímu charakternímu vývoji, který ovšem působí naprosto přirozeně a ukazuje, že Hra na svém hlavním hrdinovi stojí zhruba stejně jako na hře s napětím a atmosférou. Hra je film, kde dochází ke konfrontaci mezi realitou a paranoiou, u hlavního hrdiny je velmi patrná zoufalost, deprese a atmosférou by se rázem málokterý současný film dokázal Hře vyrovnat. Do toho hraje správně mrazivý soundtrack Howarda Shorea (především hudební motiv s názvem Harlequin Clown), který v průběhu filmu dokazuje, že je klavír nádherný hudební nástroj a především se u Hry ukázalo, že Fincher skutečně perfekcionisticky dbá na audiovizuální stránku. A i když si díky tomu časem vysloužil pověst tvůrce, se kterým již brzy žádné studio nechtělo pracovat a proto se Fincher uchýlil na Netflix (kde si díky neschopným dramaturgům a účetnímu vedení může téměř každý točit, co chce), diváci už na počátku Fincherovy filmové kariéry dostávali jen to nejlepší ovoce.  Hra má bohužel jeden zásadní handicap - svůj závěr. V samotném základu by závěr mohl fungovat jako poměrně překvapivá a přeci jen dojemná tečka, háček je ovšem v tom, že se spolu s ním objeví i několik děr v zápletce a ze Hry se rázem stane tak trochu podívaná, která snahou o finální zvrat zničí vše, co celou dobu budovala. Hra s divákem je v tomto případě dost možná i synonymem pro facku, do velké míry i pro ledovou sprchu. Onen závěr se pochopitelně s odstupem času dočkal rozporuplného přijetí, kdy někomu tahle hra s diváckou důvěrou přijde skvělá a jsou odpustit všechny ty díry v zápletce. I díky svému finálnímu rozuzlení a následnému povědomí o závěru není Hra film, který by vlastně vybízel k opakovanému sledování. Což se třeba právě o Sedm či dalším filmu Finchera Zmizelá říct nedá.  Čerstvý šedesátník David Fincher za svou kariéru rozhodně natočil lepší filmy, Hra si ovšem své uznání 25 let od premiéry zaslouží. Fincher tehdy po Sedm sice divákům nenaservíroval další michelinské menu, natočil ovšem minimálně thriller, který je dodnes právem ceněn a po celou dobu v něm skvěle funguje napětí i práce s atmosférou. Jen je u něj škoda, že někdo zapomněl vystřihnout posledních pár minut.... (28.08.2022) (méně) (více)