Svět za sto let

Pojem budovatelský film českým divákům asociuje primárně komunisticky zabarvené tituly, které vznikaly po druhé světové válce a zrcadlily ideály obrody a vidinu ustanovení kýžené utopie. Existují ovšem také jiné než komunistické ekvivalenty tohoto konceptu, a to dokonce ani ne spojené s nějakou dobově dominantní ideologií, jak dokládá fenomenální britská sci-fi Svět za sto let. Mimořádně ambiciózní a nákladná produkce nepřestává fascinovat coby prorocké dílo, které mrazivě předpovědělo druhou světovou válku a bitvu o Británii, ale právě také jako výjimečný příklad vědeckého budovatelského filmu. Zrovna vědecký pokrok oproštěný od ideologií, národních sentimentů a dalších konfliktních neduhů společnosti dvacátého století představuje zdejší dokonalý ideál. Příznačným milníkem, jenž má stvrdit dosažení cílů této společnosti, by mělo být překročení hranice Země a cesta člověka do vesmíru. Autorem této vize je jeden z největších sci-fi autorů všech dob, H. G Welles, jenž zde zopakoval své teze stran vývoje civilizace v průběhu dvacátého století, které již dříve formuloval v několika dílech, především pak v o tři roky dříve zveřejněném románu The Shape of Things to Come. Mamutí projekt inicioval ambiciózní producent Alexander Korda a můžeme jej vnímat jako kulminaci formálních postupů prvních dekád kinematografie. Film se chlubí rozlehlými dekoracemi, masivními davovými scénami i vynikajícími předdigitálními trikovými sekvencemi, které vznikly za užití miniaturních modelů, optických triků či citlivým zakomponováním archivních záběrů do nového materiálu. V souladu se zastřešující myšlenkou, že pokrok si žádá oproštění od ideologií a nacionalismu, tvůrci uplatnili postupy evropských avantgard i ruské montážní školy, a ke spolupráci na zhmotnění futuristického světa oslovili světové umělce zvučných jmen jako Fernand Léger, Le Corbusier či László Moholy-Nagy. I když převážná část jejich návrhů nakonec na plátně neskončila a snímek samotný se částečně odklonil od původní Wellesovy vize a nakonec ani nebyl takovým kasovním úspěchem, v jaký producent doufal, během nadcházejících dekád si získal nezpochybnitelné místo v historii nejen sci-fi žánru, ale i celé kinematografie. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

S přihlédnutím k roku vzniku jde o obdivuhodné dílo. Jenže mu chybí příběh. Je to jako kdyby Spielberg v Minority Report natočil jenom to všechno úžasné pozadí a nezařadil do něj lidi. Nemluvím teď o celém filmu, ale o jeho dost dlouhých (a vizuálně nejzajímavějších) pasážích, kde si autor v okouzlení vzdálenou budoucností dovolil nám ji servírovat samostatně. A mezi to šoupnul konverzačku ve studiových kulisách. Propojit to, mohl to být skvělý film. Jako nejzastaralejší užitý postup mi ale přišly pasáže, kdy nám během jedné minuty střihli třikrát tentýž záběr. Test paměti? Sotva. (10.09.2010)

Megalomanské dielo s iniciatívou slušnosti a riešenia problematických vízií sveta základnými hodnotami mieru a čestnosti. Vizuálni architekti a technickí štáb tvorcov odviedli bravúrnu úlohu. To bez debaty. Ale keď sa bavíme ohľadom príbehovej kostry rozprávania a jej umelo našróbovanom syndróme nervozity a zápasenia o lepšie zajtrajšky, som sklamaný. Veď predsa hlavným kladom dystopických a vizionárskych sci-fí-čiek je vždy ukazovanie a nie moralizovanie za každú cenu - viď Metropolis, Blade Runner, ale aj 12 Opíc. Zároveň, keby ju postavím do úrovne pokojnejšieho Deň, keď sa zastavila Zem (1951), konštatujem ďalší zlyhávajúci prvok - plytkosť a nedotiahnutosť prerozprávanej linky posolstiev naprieč tématickej vážnosti. Tým pádom ma vzletné reči a lacnejšia excentrickosť scenára (keď to Wells takto napísal aj v knižnej predlohe, nemám o ňu záujem) nechávajú chladným. Škoda, lebo záverečná fáza 100 rokov PRED súčasnosť vzniku snímky, datujúca rok 2036 je očným orgazmom. (05.10.2014)

Svatá pošetilosti! . . . Vizuálně místy až strhující (dobovými výrazovými prostředky - samozřejmě!), místy naopak až směšně toporné (to snad až nadčasově...), s všelijakými ryze filmařskými lapsy a lajdárnami - třeba mrkající mrtvola v detailním záběru do kabiny náklaďáku v cca patnácté minutě...), s proklamacemi místy až bizarně patetickými, devalvujícími tím jakési skutečné a smysluplné protiválečné a >pokrokové< (;-) poselství filmu... Na druhou stranu však nutno uznat, že dílko působí místy opravdu vizionářsky - byť skutečná válka (Druhá světová) byla v té době ještě v nedohlednu... Triky a speciální efekty jsou d.m.s.n. na svou dobu ve většině opravdu zdařilé a tak snad největší škoda je, že film nemá propracovanější scénář a děj je místy chaotický a navíc nebyl ušetřen zbytečného ředění - třeba ta stálá posedlost tvůrců "plynem" je místy vskutku až >otravná< , že... . . . Přetěžko tedy hodnotit očima dnešního diváka, možná tak leda s nadčasovým nadhledem za sto let... ;-) . . . Tři hvězdy tedy za film jako takový a jedna navíc za některé ty vize budoucnosti, byť jak říkám - místy značně pošetilé... - - - - - (Poprvé viděno 11.2.2010 na kopii z ČT2, v původním znění s č. titulky, hodnocení 173., komentář zde jako osmadvacátý - 11.2.2010) (11.02.2010)

Hodnotit bez ohledu na rok natočení opravdu nejde. HG Wells byl velikán své doby a William Cameron Menzies dokázal jeho vizi převést ve velmi potěšující podobě na velké plátno. O to více si zaslouží ČT2 pohlavek za "ořez" původního formátu pro televizi, který ubírá na velkoleposti obrazu. Na druhou stranu pustili původní, černobílou verzi. Efekty jsou přesto působivé, na svou dobu úžasné a trochu mi připomínají několik slavných pohledů na město v Metropolis. Vývoj civilizace během 100 let není možná nejdetailnější, ale podává dostatečný pohled na Wellsovy obavy ze světa, který přijde a jeho technokratická podoba není určitě "pouze" radostná. Futuristický design, myšlenky i pokrok jsou zde dovedeny skoro k dokonalosti. Mimochodem předloha byla vydána v roce 1933 a Wells v mnoha detailech dokázal promyšlenost díla (umístění "nové civilizace", odkaz na "válec" z Války světů). (21.01.2010)