Melancholie

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií). (27.07.2011)

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

První polovina na svatební hostině byla téměř fascinující, herecky výborná psychologická sonda. Atmosféra se dala v některých okamžicích krájet a hodně to přípomínalo tu starou dobrou severskou kinematografii, akorát s hollywoodskými herci. Škoda, že druhá polovina už vyznívá malinko do ztracena. Po psychologické stránce Trier stále neselhává, ale tempo filmu se začíná čím dál více rozmělňovat a divákovi pomalu ale jistě začíná docházet, že to vlastně celé vede "odnikud nikam". Kdo má ale rád Triera a výborně napsané postavy, určitě nebude zklamán. Navíc, když se jedná o Trierův vizuálně nejnápaditější film. (31.10.2011)

Moje první setkání s Larsem von Trierem dopadlo velice dobře. Po dechberoucím úvodu mi bylo líto, že jsem Melancholii nezastihl v kině, po první části jsem byl nadšený a po části následující lehce zmatený, ale pořád nadmíru spokojený. Kombinace ruční "pozemské" kamery, "vesmírných" pohledů (jichž není mnoho), hudby (Wagner!) a perfektních hereckých výkonů (s bezkonkurenčním Kieferem Sutherlandem v čele) se vydařila. Neporozuměl jsem nejspíš úplně všemu, ale právě díky tomu si film v budoucnu rád pustím znovu. (13.05.2012)

Nepropásni tu chvíli. Melancholia přináší emoční náboj; podobně jako provokativní obrazy Hieronyma Bosche. Melancholia utváří pomíjivé okamžiky lidského bytí. Prolog je působivá magická lehkost zvýrazněna lyrickou hudbou Richarda Wagnera. Melancholia otevřeně odhaluje podstatu života a smrti – jedno je náhodné, druhé… máme na dosah – i když smrt, jako něco konečného… odmítáme. Stejně jako nevyhnutelnou přítomnost hrozivé Melancholie – jež je součástí těch nejskrytějších obav. „Vím, že jsme sami.“ (05.03.2012)