Melancholie

Lars von Trier po komedii, muzikálu a hororu ničí další žánr a já mu to žeru i s navijákem. Nejlepší film první poloviny roku 2011 a ryze pocitová záležitost. O konci dobrých věcí (ne nutně světa), o zbytečných nadějích, o vztazích. Při sledování zaujal především vývoj dvou hlavních postav. Přestože lze film určitě brát jen jako báseň o konci světa, pár momentů (jamka číslo 19; mostek, který nejde lehce přejet; vesmírná tělesa se chovají, jako kdyby neznala základoškolskou fyziku) otevírá i pole nejrůznějších interpretací. Lars von Trier je holt jednička na mém seznamu oblíbených nacistů. To bychom měli koment a teď krátké spoilerové interpretační zamyšlení: V první části filmu je zmíněno, že Johnovo golfové hřiště má 18 jamek. V druhé části snímku vidíme postavy (Claire se synem) u jamky číslo 19. Z toho plyne, že minimálně jedna z částí filmu není reálná, anebo má reálné základy, ale stala se jinak, než máme možnost vidět. Klíč je v tom, že v první části je v rozhovoru dán důraz na to, že hřiště má 18 jamek. To je totiž nesmysl. Osmnáctijamkové hřiště je standard, proč by tedy postavy na počet jamek výslovně upozorňovaly? Upozorňovaly by na to tehdy, kdy by Johnovo hřiště mělo nestandardní počet jamek. Máme tedy důvod domnívat se, že první část filmu se stala jinak, než vidíme - vidíme ji upravenou z pohledu Justine (po níž se kapitola jmenuje), která si tváří v tvář zániku světa transformuje apokalypsu do pouhé nepodařené svatby ve světě, kde je planeta Melancholia pouze tečkou na obloze, která připomíná, že ať se děje cokoli, vždy může být hůř (ať už je ta svatba vzpomínkou, či fikcí). Svět první části filmu je chtěným světem bez té poslední devatenácté jamky / bez konečného a neřešitelného problému. Takže přestože jsem z Melancholie měl přímo po sledování docela nepříjemný pocit, s krátkým odstupem si z ní vezmu cynickou, ale ve své podstatě pozitivní výzvu: Nestresujte se pozemskými starostmi, až začne dělat problémy kosmos, bude hůř. A ono je v podstatě jedno, jak to Lars myslel. Kdo bude chtít, ten si v tom filmu pro sebe něco najde, kdo ne, ten jej lehce odstřelí. To je na postmoderně to krásné. PS: Docela dost Vizigótů průběžně odcházelo ze sálu, hohoho. (28.05.2011)

Toto ide úplne mimo mňa, ale má to niečo do seba vďaka zvláštne "mystickej" atmosfére, výprave a mega-kurióznemu kastingu. Kto si to pozrie len kvôli údajnej "erotickej napnutosti", bude sklamaný, nakoľko tu v podstate nič nie je. Lars von Trier sa pokúšal diváka šokovať odhalenými prsiami Kirsten Dunst? Lars von trier?! Prsiami?!?!?! A nejaké interpretácie o počte golfových jamiek či čo, to ide absolútne mimo mňa, to je na hlavu. (17.01.2017)

Evropský protipól k hollywoodským blockbusterům o konci světa, aneb návod na to, jak se chovat v krajní situaci, pokud místo klišé mainstreamu chcete sáhnout po alternativních klišé. Zaopatření lidé s tvářemi slavných hvězd procházejí honosným sídlem v až urputně vycizelovaných záběrech, jen tentokrát není západní styl života utužován a oslavován, nýbrž podvracen coby zkažený hodnotový systém postavený na povrchnosti a umělém řádu. Podobně jako ve svých nejznámějších filmech "Prolomit vlny" a "Tanec v temnotách" Trier rozvádí v zásadě banální situaci a přímočarým způsobem doluje z diváků emoce. Nicméně důmyslným prostředkem je úvodní sekvence snových výjevů, které předznamenávají vývoj příběhu a rezonují posléze ve vyprávění, čímž (spolu s roztroušenými podvratnými detaily) vytváří napětí v divákovi, které kopíruje vnitřní napětí, nejistotu a hranici šílenství postav čelících hrozbě konce světa. (24.05.2011)

Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě. (25.05.2011)

Melancholická nuda o věčné nespokojenosti i touze "udělat si i tu největší katastrofu hezkou" (je jedno zda jde o svatbu nebo o konec světa) završená děsivým, intenzivním a zničujícím dvacetiminutovým finálním aktem, ze kterého se mi i ta kolena rozklepala. Tenhle totální konec se neodehrává na planetě Los Angeles či planetě Hollywood, možná i proto je tak zdrcující a působivý - ale hlavně jiný a osvěžující. Part Deux výrazně lepší, Justinina část mě i přes ukázkově extrémní svatební dusno nechytla. 70% (23.07.2011)