Zkouška

SAW zřejmě odstartoval novou éru frustrujících filmů s psychologickým tlakem na diváka a Exam se této předlohy drží zuby nehty. Nezajímavá kombinace nátlaku, stísněnosti a filozofických žvástů. Nejsem ten typ, který se hrne za filmy bez myšlenky, bez dialogů, bez pointy, ale stavět film pouze na těchto aspektech je v tomhle případě jedna velká nuda. Tak záhadné rozluštění filmu jsem měl za sebou už po nějakých 40 minutách, stejně jako u prvního dílu SAW. Pro mě tedy nic, na co bych se musel nebo mohl podívat znovu, jednou bohatě stačí. Jde o ten typ filmu, který vám nic nedá, ničím neosloví a po pár hodinách si na něj ani nevzpomenete. Možná jen budete litovat té hodinky a půl, kterou jste mohli věnovat něčemu užitečnějšímu. Pokud tedy nejste depresemi postižený jedinec, libující si v psychologickém rozebírání jednotlivců, labužník deprimujících myšlenek, pak bych ani o zhlédnutí filmu neuvažoval. V obsahu mi navíc chybí dodatek, že celý test je pojat jako nábor na volné místo ve zvláštní firmě. (19.08.2011)

Tak tu máme subžánr jednomístnostních/prostorových thrillerů, které mají modulovat modely změn psychiky malé skupinky lidí vystavené nějaké mezní situaci. Potud v pořádku. Celovečerní debut Stuarta Hazeldinea však spíše moduluje takové chování, které se odchyluje od toho, čemu můžeme říkat reálné. Takovýhle typ filmu má smysl pouze v případě, když si divák může říci - ano, takhle nějak by se to mohlo stát...a jak bych se na místě hrdinů asi choval já? Stuart Hazeldine je možná nadaný režisér, ale napříště by se měl zbavit nutkání adaptovat své scénáře. Po (při troše shovívavosti) slibném a originálním začátku se totiž jeho scénář zvrhne do naprostého konstruktu, přičemž věrohodný je snad jen fakt, že herci mluví anglicky. :-) Režisér a samozvaný scénárista se přitom ale zjevně inspiroval v legendárním Stanfordském vězeňském experimentu, na který však narouboval tolik svého, že se pak v jednom snímku potká postmoderní Albert Schweizer s postavami z Lost, navíc to celé vypadá spíše jako Hranice nemožného. Jestliže chcete fungující drama daného subžánru, pak bych doporučoval strhující Telefonní budku, anebo thriller Pohřbený. Možná je to tím, že tam je v uzavřeném prostoru hrdina zcela sám. Anebo tím, že jejich scénáře nenapsal Stuart Hazeldine... (26.02.2011)

Tento subžánr mám rád, dokonce i britské přízvuky jsou pochopitelně kvalitní na poslech. Bohužel ale pro mě Hazeldinův režijní debut selhává hlavně co se týče délky. Přílišná délka pro mě dala příliš prostoru pro teorie, takže výsledné rozuzlení (které jsem do jisté míry očekával, že to skončí nějakým typickým slovíčkařením toho, co řekl zkoušející, který tam byl jen chvilku), ale přistoupil jsem na hru, ovšem posledních několik minut mi přišlo jako podobný syndrom co měla hra Fahrenheit - fajn psychologicko-inteligentní podívanou přerušily nadpřirozené žvásty a výmysly typu "léčících kulek" pana CEO. Takže při velké fantazii se člověk začne nudit, přeci jen osm lidí je velký počet a ke konci už jakékoliv rozuzlení člověka zklame, protože to nebylo "to jeho". Rozhodně bych to ale nenazval thrillerem, nebál jsem se dostatečně. Ono je otázka udržet napětí jinak než postupnou eliminací postav. Možná to chtělo postavám dodat určitý (byť malinký nebo dokonce úplně falešný) pocit postupu směrem k výsledku. Takhle se lidé plácají na mělčině a většinu času se řeší věc v jednom rozměru. Nepomohlo tomu ani to, že nakonec uspěla osoba, které jsem fandil nejméně, úmyslně nebudu psát která. Vidím také vesele ironický podraz v tom, že po podvodu od samotného CEO, který víceméně v off-screenu posunul hodiny, se nemocný White chtěl zastřelit tou jejich zázračnou kulkou, leč nedostalo se mu té radosti. (20.06.2013)

1 místnost, 1 otázka, 8 lidí, 80 minut. Pravidla jsou vcelku jednoduchá a dokud se úchazeči o práci chovají racionálně, dokáží vás spolehlivě udržet v němém očekávání dalších událostí. To ale trvá pouze do určité doby. Pak, během několika málo minut se vše neuvěřitelně vyhrotí a všem jakoby najednou přeskočilo. V okamžiku lidé ztrácí všechny zábrany a pak už se jen každý zaškatulkuje do přidělené role a vy zjistíte, že ona zkouška není tak moc promyšlená, jak se zpočátku tvářila. Některé události jsou přítomné pouze za účelem toho, aby mohly být vytáhnuty ve flashbackovým závěru. Vzhledem k tomu, kolik věcí se mohlo stát uplně jinak, to pak ale nepůsobí geniálně, spíše vykonstruovaně. // 60% (08.07.2010)

Neříkám, že jsem nějak trpěl, ale podobné pokusy o nalezení úspěšného formátu ne nepodobnému Saw mě zrovna neberou. A je jedno, zda to znamená ztrátu některé z končetin nebo nabodnutí na cosi ostrého, prostě je tu zase skupina lidí, kteří se dopředu neznají, přesto musí spojit síly, aby něčeho dosáhli. Tentokrát jde o to, aby uspěli v poslední fázi testu, protože pokud nepřežijí jejich výběr, nepřežijí ani v tomhle zaměstnání. Jen na vítěze nakonec čeká pracovní smlouva. Je mi jedno, zda tvůrci hráli na diváka dvojitou nebo trojitou hru, případně si připravili nějakou pointu navíc. Mám za to, že si spíš sami podráželi nohy, nehledě na to, že samotné postavy mi byly docela nesympatické a herecky nevýrazné. (20.03.2021)