Králova řeč

Stát a státnickost zažívají v tomto pozoruhodném díle svou velkou ne rehabilitaci, ale přímo renesanci. Pro českého diváka běží o fascinující anglický vnitřní sebepohled do klíčového období novodobých dějin světové ostrovní demokracie. Jistě lze zaznamenat moment sice nepřímého, ale o to zřetelnějšího odsouzení mnichovského sebezhanobení britské politiky (pojetí Churchillovy role jako dějinného velikána, hořkost Baldwinovy demise, pohled na Hitlera a a nacismus, okrajové odbytí Chamberlainovy postavy). Skvělý scénář Davida Seidlera prozrazující hned celý seriál konzultací s historiky, se projevuje mj. v tom, jak za strohou konzervativní maskou britské monarchie, v níž zbývá mnohé z Alžběty I. Veliké i tragického Jiřího III. z hannoverské-windsorské dynastie, najednou prosvítá člověk, lidská tragédie, která by se za určitých okolností mohla stát pohromou celé velké země, nad jejímž impériem tehdy ještě zdaleka slunce nezapadalo, a s ní i celého světa. Hooperova režie prostor, který skýtá Seidlerův scénář, bezezbytku využívá. Kompozice-pojetí děje-řeky tady nachází své další nenapadnutelné zdůvodnění. Příběh života našich hrdinů je současně osou námětu i fascinujícího diváckého zážitku. Z tohoto základu mohou jen vyniknout skvělé historické výkony nejen ústředního tria, jež zabírá většinu naší pozornosti, tj. Colina Firthe, Geoffreye Rushe i zrale půvabné Heleny Bonham-Carterové, ale i těch ostatních, např. Michaela Gambona (Jiří V., otec našeho hrdiny), Dereka Jacobiho (canterburský arcibiskup Cosmo Lang), Anthony Andrewse (premiér Stanley Baldwin), pojetím své úlohy mimořádně zajímavého Timothy Spalla (pozdější premiér Winston Churchill, ve filmu posléze lord admirality) a v neposlední řadě Jennifer Ehlové (Loquova žena Myrtle). Šťavnaté dialogy, kdysi koření, dnes endemitní přísada současné kinematografie hraného filmu, demonstrují ve vyprahlém postmoderním světě přednosti zdvořilosti, slušnosti a toho, co také naši prvorepublikoví předkové nazývali vychováním a dobrými způsoby. I vulgarismy užívané cum grano salis, jsou v tomto sluncem kulturnosti a uhlazenosti prozářeném světě démanty skutečné salónnosti. Českému divákovi se nemůže nevybavit srovnání s mistrem českého historického velkofilmu, nedávným stotníkem Otakarem Vávrou, zejména jeho monumentálními DNY ZRADY. I tento dvojdílný film, pojatý jako umělecký dokument, přes limity doby a země (finance, cenzura, v některých ohledech nedostatečná nabídka české Thálie vedle několika dalších) v srovnání, jež se nemůže nevnutit, čestně obstojí. Postava Edvarda Beneše, našeho světového státníka tragické velikosti, během druhé světové války tak blízkému jak svému příteli Churchillovi, tak královské rodině Jiřího VI. a jeho rodině prostřednictvím mj. Jana Masaryka, je také pojítkem, které může za určitých okolností usnadnit cestu k pochopení jak děje ŘEČI, tak našich novodobých dějin první poloviny minulého století. V tomto okamžiku, po proslovení a vyjádření některých nosných prvků tohoto skvostu ostrovní kinematografie hraného filmu, lze naše společné rozjímání a uvažování uzavřít s přáním mnoha skvělých diváckých zážitků. Zážitků, které v naší paměti i citu určitě hned tak nevyhasnou. (17.04.2011) (méně) (více)