Žij a nezapomínej

Už jsem viděla lepší ruské válečné filmy. Tohle není ani tak válečné, jako spíše sibiřskovesnické se vším, co k tomu patří. Příběh je slabý a vlastně i hloupý - prostě nevěřím, že by někdo mohl žít poblíž vesnice, chodit tam krást a nikoho by ani náhodou nenapadl ani stín tušení. Vím, že Sibiř je obrovská a tak dále, ale prostě ne, nevěřím. Taky se mi hrubě nelíbil závěr, nebylo to nic, z čeho by šel mráz po zádech a člověk z toho pochopil, proč to ta Nastěnka udělala. Jo, rozumem jo, dá se to spočítat na prstech jedné ruky, ale podané to bylo tak suše, že to nemělo žádný účinek. Jak říkám, není to nejlepší film ruské kinematografie:) (27.09.2017)

Mne táto ruská dráma o dezertérovi dosť sadla. Oslovilo ma hlavne drsné prostredie ruskej Sibíri, kvalitne odohraté postavy s nulovým make upom, oblečené do špinavých prešívakov a gumených čižiem, všade samý sneh a ešte väčší sneh - proste verne zobrazená sibírska realita posledných vojnových rokov. Film vykresľuje postavy Andreja a jeho ženy Nasti (ale aj ostatných dedinčanov) ako obyčajných jednoduchých ľudí so všetkými ich kladmi a zápormi s jednoduchým spôsobom vyjadrovania, zmýšľaním a konaním. Žiadne monumentálne vojnové scény sa tu nekonajú, jedná sa o komornú drámu z konca 2 sv. vojny ale film rozhodne za pozornosť stojí. (08.12.2009)

Dal bych i pět, kdybych zvěděl osudy vlka. Jak žil skutečný vlk s člověkem vlkem? S desperádem, který se stejně jako vlk prokousává bezčasím (viz skvostný otcův monolog o hodinkách). Příběh o tom, jak se člověk může stát eremitou. A také o tom, kam vede rozdílná touha muže a touha ženy: muž chce přežít s jakousi tajnou nadějí, že přežije aslepoň geneticky, žena chce muže i dítě. V tomto případě chce příliš mnoho, vždyť dosáhnout lze tu jen ten nejprimitivní cíl. Kromě toho mi není dost pochopitelný název filmu: pokud se má přežít, tak pouze pokud se zapomene na minulost - a to se Andrejovi (bohudík) povedlo. (13.08.2020)

Příběh se odehrává v sibiřské vesnici na konci 2. světové války. Všechno začíná podivnou krádeží sekery, kterou mohl ukrást jen někdo, kdo věděl kde bývá ukrytá. Té krádeže si skoro nikdo nevšímal, až na Nastěnu. Měla podezření a to si brzo ověřila. Její muž dezertoval z fronty. Ukrýval se poblíž. Děj filmu plyne stejně pomalu jako v knižní předloze od Valentina Rasputina, ale kniha se mi líbila víc. Mohla jsem si představovat, co se odehrávalo a nikdo mi nic nepodsouval. (22.01.2010)

Nejsem ani bílý ani rudý. Jsem prostě chromý. Ruský film je jedním z míst, kde se setkávám s těžko uchopitelnou jinakostí, jejíž zakoušení navozuje intenzivní ambivalentní divácké účinky. Žij a zapomínej nebylo výjimkou, přestože nejde o dílo, z něhož by byl cítit záměr šokovat: Výjevy žen porážejících stromy; žen máchajících prádlo dírou v ledu; žen nechávajících se bez řečí klátit v sauně; krájení jídla sekyrou. Válečné hospodářství, řeknete si. A přesto... Kromě výhledů do zřetelně autentické idyly vybledlého ruského venkova, zcepenělého zimou, která se stala poznávacím znamením ruské kinematografie, jsou možná dosti věrné vhledy do duše ruského venkovana, které se až neuvěřitelně podobají těm z pohádek stejné provenience, jež jsme si zvykli nebrat pro samý žánr dost vážně. Pro mě byla exkurze do interiérů zabydlených nepochopitelnými výroky a bizarními motivy autorsky nezamýšlený, avšak nejsilnější dojem z balady o Nastě a jejím muži, který se neudržel a zamířil z vojny domů. Implicitní protidezertační morál jsem se rozhodl nebrat na vědomí. Nastě bych sice nerozuměl ani slovo, i kdyby hovořila česky, ale její představitelka Darja Moroz má moc hezký kozy. (25.12.2018)