Pokoj

Na světě bylo, je a bude mnoho nedoceněných autorů. Mnoho z nich se zaslouženo uznání dočkává posmrtně, někdy i po mnoha stoletích. A jednou tímto člověkem bezesporu bude Tommy Wiseau. Jde o člověka, který natočil zásadní film. Takový film, vedle kterého se mohou jít Občan Kane, Kmotr, Forrest Gump nebo Paddington 2 jít klouzat. Stejně jako jeho autor, i Room čeká na zasloužené uznání, které si zaslouží. Za rok 2003 vyhrál Oscara za nejlepší Pán prstenů: Návrat krále, který je ovšem v porovnání s Room suchou břečkou. This is Cinema!   Room je filmem, který prozkoumává lidskou společnost, silným psychologickým dramatem, které i po letech dostává poměrně výraznou bídu díky tomu, že je jiné. Wiseau byl terčem posměchu z toho důvodu, že zřejmě nabourává veškerá filmařská pravidla, právě v tom ovšem tkvěl jeho úmysl. Jedná se o revolučního umělce, který představil svět snadno evokující Matrix, protože se dá těžce věřit tomu, že se odehrává ve skutečném světě, Wiseau ovšem čerpá z vlastních pocitů, kdy svět vnímá zcela odlišně. Výsledek je nazývání věci pravými jmény.   Room se tak odehrává ve světě, kde je komediálním zlatem fyzické násilí na ženách, módním vrcholem jsou lžičky, mnoha načrtnutých motivů úmyslně nikam nevede, aby Wiseau vykreslil, jak se některé věci v životě prostě dějí a následně jim prošumí. Johnny v podání Wiseaua je obětí systému, který mu nerozumí, stejně tak nepochopen i po letech zůstává samotný Wiseau.   Wiseau si nezaslouží srovnávání s Ed Woodem nebo Uwem Bollem, minimálně ve stejné kategorii se totiž pohybují Stanley Kubrick nebo Steven Spielberg. Scéna, která začne hlasitým odmítáním, pokračuje šlehnutím láhve od vody o zem a vrcholí pozdravením Johnnyho nejlepšího kamaráda Marka zavání výraznou epikou, úmyslně ošklivé pozadí je poté inspirováno avantgardním uměním, které podtrhuje sofistikovanost Wiseaua.   Samotný příběh je pojat skoro jako řecká tragédie, kdy se Johnny zdánlivě nachází na osobním vrcholu, následně ovšem dochází k pomalému pádu, kdy navíc dochází k odhalení jedné zásadní pravdy: Žijeme ve světě srabů. Postavy následně projevují své emoce úmyslně pasivně, kdy pokus o vraždu nebo rakovina s člověkem nějak zásadně nehýbají, vše poté vrcholí tragickým momentem, kterým Wiseau záměrně svého hrdinu nechává odejít ve vrcholné pasáži. Inspirace Macbethem nebo Médeiou nemůže být okatější, Wiseau se rázem jeví jako Shakespeare 21. století.   Revoluční přístup Wiseaua spočívá i v tom, že se film natáčel souběžně na film i digitál, Wiseau se poté do role rozpadajícího muže rozhodl ponořit i na natáčení, kdy lezl celému štábu krkem, vše ovšem bylo úmyslem, aby štáb pochopil, jak je pro Johnnyho jeho rozpadající se život složitý, to vše pochopitelně bez většího pochopení. Sám Wiseau se ostatně po letech nechal zlákat a pro uspokojení lidu prohlásil, že mají pravdu a Room není psychologickým dramatem, ale úmyslnou komedií. Wiseau se tak nechal kvůli velkému nátlaku připravit o pozici filmového Mesiáše, mnozí mu ovšem i po letech dávají pravdu. Opakovaně při sledování zdraví Marka spolu s Johnnym, proti jeho nevěrné Lise by nejradši naházeli všechny lžičky světa a zahráli si americký fotbal. Wiseau se sice nechal zlomit a díky tomu si nezaslouží kdovíjak kladné hodnocení, i po letech je ovšem Room nedoceněným klenotem. A jednou to pochopí všici! (27.02.2018) (méně) (více)