Svatý Václav

V jubilejním roce svatováclavských oslav, připomínajících tisící výročí smrti českého knížete, byla založena z podnětu katolických kruhů nová výrobna Milleniumfilm, která získala pro natočení filmu značnou finanční podporu státu. Jednou z podmínek ovšem bylo, aby postava knížete Václava byla vykreslena v duchu tehdy oficiálního výkladu svatováclavské legendy (na stejném principu měl ostatně fungovat i připravovaný protektorátní remake, vykládaný z ryze nacistického hlediska). Námět Jana S. Kolára a Josefa Munclingera byl odměněn první cenou v soutěži, vypsané pod patronací České akademie věd a umění. Dr. Jan S. Kolár, který film režíroval, natočil v podstatě první megalomansky koncipovaný velkofilm, výpravný historický obraz, který byl do té doby vůbec nejnákladnějším vyrobeným snímkem. Na strahovské pláni byly postaveny rozsáhlé exteriérové stavby obou knížecích hradů, zalidněné tisícihlavým komparsem. Vše bylo připravováno s nejvyšší péčí a do nejmenších detailů. Ve spolupráci s historickými odborníky a výtvarníky proběhly rekonstrukce všech hradních objektů a prostor. Na filmu se také podíleli čtyři nejlepší kameramani Otto Heller, Jan Stallich, Václav Vích a Karel Kopřiva. V premiéře byl film promítán za doprovodu původní hudby dr. Jaroslava Křičky a Oskara Nedbala, která byla hrána čtyřicetičlenným orchestrem za doprovodu dirigenta Jana Elsnici. Do hlavních rolí byly obsazeni špičkoví herci. Titulní roli vytvořil strhující Zdeněk Štěpánek, zákeřného bratra Boleslava si zahrál Jan W. Speerger, Ludmilu ruská herečka Vera Baranovskaja. Vše nasvědčovalo tomu, že tato "historická epopej o prologu a devíti dílech" bude důstojným a monstrózním zakončením oslav. Tehdy ale do Československa vrthl nový fenomén - zvukový film - a ten odsunul slavnostní premiéru až na duben příštího roku. Výjimečná událost se rozplynula a Kolár pak do konce života už nikdy nesedl na režisérskou židli. I takové bývají konce velkolepých plánů. Je pouze na současnících, aby dnes plně docenili hodnoty této zrazené historie. (23.09.2009)

Impozantní český němý velkofilm, jediný skutečný velkofilm v dějinách naší kinematografie. Ačkoli byl mnohokrát vysmíván a haněn (nejdříve proto, že jej spolufinancoval stát, což se jistě muselo stát středem závisti ostatních filmařů; později pro svou ideu a náboženský námět), je to skutečně výborný film s neobyčejně moderním stylem vyprávění. - - Obnovená premiéra 28. 9. 2010, přenášená přímo na ČT2, nově zrekonstruovanou partituru Jaroslava Křičky a Oskara Nedbala přehrál SOČR za vedení Jana Kučery. - - V jedné z menších rolí prý vystoupil i Jindřich Plachta. (28.09.2010)

Za těch 4,5 milionu si pravděpodobně režisér postavil vilu, neb ve filmu opravdu znát nejsou. Jediné, co mohu označit jako povedené je hudba, jinak všechno dopadlo špatně - ať už to jsou herci, děj (v první části filmu překotný, ve druhé zase zbytečně natahovaný - zejména závěr připomíná žvýkačku Bubble Tape) nebo výprava, na níž vskutku není ona mimořádná investice příliš poznat. (30.09.2010)

Celkem chápu dobové nadšení provázející vznik filmu. Holt to svatováclavské milénium se nějak oslavit musí, nejlépe nějakým monstrprojektem, což je v případě výročí z roku 1929 tenhle náš (poslední) němý film. Nově zrekonstruovaná hudba je v pořádku, ale ruku na srdce, tohle je němá truchlohra. Nebo truchlá němohra. (29.09.2010)

Nemý veľkofilm so silným nacionalistým nádychom a s obsahom niekde na pomedzi histórie a legiend. Bohužiaľ, českú históriu nemám nejako naštudovanú, preto som sa v tých početných menách a funkciách často strácal. Film bez zvuku tomu tiež nepridával a miera koncetrácie bola preto silne kolísavá. So západnou produkciou sa to môže rovnať iba relatívne, ale veľkoleposť (napr. kulisy a davové scény) mu uprieť nemožno. Hercov som poznal iba troch, popri Štěpánkovi aj Pištéka (osem rokov predtým zvtárnil hl. postavu v Siekeľom Jánošikovi) a s veľkou bradou zamaskovaného Marvana. (26.11.2016)