Boy

Kdo že to dělá na Novém Zélandu tak kouzelné děti? Podle rozkošně ohrnutých horních rtíků patrně jeden a tentýž člověk... ;-) Ani Alamein není ledajaký taťka, takového rozhodně nemá každý - umí nabudit fantazii, dodá potřebné sebevědomí a na pozemku má schovaný poklad, který ne a ne najít. Škoda, že mu při hledání poněkud uniká, že ty největší poklady má přímo před nosem... O smutných věcech zvesela - to je Vozvraščenije podle Taika Waititiho, naprostá pohoda v novozélandské angličtině, z jejíhož akcentu prý místní velmi snadno určí, z jaké společenské vrstvy pochází jejich spolubesedník :-) (08.09.2015)

Ľahunká, ako letný podvečerný vánok, oddychovka plná skvelých, za hlavu popadajúcich sa, absurdných situácí ! Najlepšie by bolo k tomu otvoriť si studeného lahváča, zapáliť džointa a vychutnať si túto bezstarostnú pecku, ale bohužiaľ, musel som ísť do rachoty na poslednú piatkovú nočnú a tak túto pohodu budem zdielať už len za pásom... (29.10.2010)

Další z dlouhé řady filmů typu "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Stalo se nepsaným zvykem vzpomínat v nich na idylické dětství v pohnuté době, jenže Boy je pouze idylický. I v situacích, kdy by to tak být nemuselo, do idyly zas a znovu zbaběle utíká. Píše se rok 1984 a na Novém Zélandu se vůbec nic neděje. Žádná válka, živelná pohroma, fatální tělesný či mentální handicap, prostě se nestane vůbec nic, co by posunulo postavy z A do B. Titulní hrdina je sice poloviční sirotek a krajem vládne nezaměstnanost, ale vzhledem k tamějšímu způsobu života mi příliš nedochází, proč si tím někdo vůbec láme hlavu. Otec hlavního hrdiny, uprchlý kriminálník, kterého si hoch léta idealizoval a teď má poznat, co je to za darebáka, se mohl a měl stát jakousi temnou hrozbou na způsob vlka z pohádky o neposlušných kůzlátkách, ale díky scénáři i komediálnímu ztvárnění samotným režisérem je to jen neškodný trouba. Je to škoda, protože jinak je film nesmírně krásný na pohled a má docela milý humor. Moji delší recenzi najdete zde. 50% (28.05.2011)

„Ty lžeš, jako když tiskne! Tvůj táta není v žádný cizině. Sedí v base, protože kradl!“ - „Sklapni, Kingi! To nevíš.“ - „Vím, protože sedí na stejným bloku jako můj táta.“ - „Už ne. Utekl.“ - „Jak?“ - „Vykopal si díru pod plotem.“ - „A čím jako?“ - „Lžičkou.“ Boy je svůj, spolu s ním i všechny ostatní postavy (každá nějak divná) a vlastně i celý film. Především hlavnímu hrdinovi musíte fandit. Má „originální“ způsoby balení (projížďka autem, koukání do „bedny“, aportování, romantické vyznání), umí mistrně (rozuměj zcela zoufale) napodobit Jacksonův styl tance (asi geny od podobně nadaného otce), zvládá si sám vyrobit cucflek a nosí ten nejvíc „cool“ účes. Ostatní protagonisté se také vyřádili, nejvíc ale asi sám režisér v roli otce. Celý tenhle film je hodně bizarní, tragikomický (pohodový i smutný) a povětšinou jsem se u něj bavil. Svéráz Waititi u mě tedy i počtvrté za 4*. „To bylo super! A o tom to je, hoši, nebo ne?“ - „O čem jako? Vždyť nám nakopali prdel! - „Co blázníš, kámo? Taky jsme jim rozdali pár dobrejch ran.“ - „Třeba jak jsi mu srazil botu nosem?“ (14.07.2019)

Waititiho mám fakt hodně rád a rozhodně nemůžu tvrdit, že by mě Boy výrazně zklamal. Úvodní představovací sekvence je úžasným dokladem toho, že Taika umí diváka hravě přenášet do nitra dětské fantazie jako málokdo jiný, a celý příběh je důležitým vyjádřením osobitého filmaře o prostředí, v němž byl nucen vyrůstat. Stranou od Michaela Jacksona a Hulka, jen ve společnosti chudoby, vlastních přátel a vlastní nedotknutelné představivosti. Ale jakkoli scénář všechny významné motivy dobře zaklapává a rozvíjí, nedaří se mu ani vyprodukovat uvěřitelné postavy, s nimiž se dá ztotožnit, ani přesvědčivě sloučit dětskou naivitu a humor s hořkou sociální výpovědí. V součtu všeho velmi zajímavá a originální podívaná, k níž budu vždy zpětně hledět s respektem, ale znovu raději sáhnu po veselejších a vyrovnanějších kouscích Waititiho tvorby. 70% (05.12.2017)