13 samurajů

Samurajská férovka, kde si hned v úvodu dva řeknou, že si to na konci rozdají a půl filmu je luxusně natočená příprava na bitvu, jaká mně osobně už nějaký ten pátek na plátně chyběla. Miike je výtečný, např. způsob, jakým představí zloducha a nabídne synekdochu jeho lotrovství, je děsivý a démonický. 13 bojovníků má opravdu starosvětského ducha a nic na tom nezmění ani krev a bláto. Je to překrásná heroická epika o hrdosti a oddanosti ideálu, kterou jsem si užil jako už dlouho žádný "akční" film ne. Woo i Chan se mohou jít se studem zakopat, takhle se dělá pravý rachot! (04.12.2010)

No přeci by jste to Miikemu nežrali.Jako ho znám ,tak chtěl jen natočit cokoli, kde se pár chlapíků postaví nejlépe patnáctinásobné přesile a za svistu katan si rozzsekaj držky na maděru.Producenti řekli že jako klíďo píďo vole,ale na ty tvoje scénáře milej Takashi ti z vysoka průjem.Kdo na to má furt doplácet? To co chceš tu už bylo v 63.,tož udělej rýmejk a prachy budou.A taky nadprůměrnej film,si myslím já.--Absence hudby při závěrečné vybíjené mi rozhodně nevadila,naopak. Realističtější partizánskou řežbu na meče by jeden pohledal-a dokonce mi nevadil ani ten sociální podtón,kdy třeba lovec socka chuďas nalezenec tam seřeže hromady takysamurajů jen s pruhem látky a několika šutry,samozřejmě jim nezapomene opakovaně zdělit ,že jsou (a vždycky byli) v podtatě k hovnu,není s nima žádná sranda a vlastně ho docela zklamali. A až s nima skončí,tak se vrátí ke své milé,která se mu ve zpomínkách zjevuje jako jedinečná žena momentálně na bobku v potoce požírající svůj plodopotrat (nebo to alespoň tak vypadalo)-to jen abychom nezapoměli,že tohle,i když to občas nevypadá není Kurosawa,nebo Kudo,ale Miike. (09.07.2011)

Vynikající pocta klasické čanbaře: znevážení samurajského kódu, prach, bláto, jízdy na koni, deziluze a nihilizmus jsou typickými znaky samurajských filmů 60. let a nejedná se tedy o nic nového, ba naopak je Miike až atypicky konvenční, což mu však dovolilo natočit jeden z jeho nejpreciznějších filmů, kterým překonává i původní Kudovo dílo. Od předlohy se odchyluje velmi málo, ale konec je, co se týče obsahu, promyšlenější a k jistému významovému posunu v něm přeci jen dochází. Spolu s Tokijskou sonátou Kijoši Kurosawy se u Miikeho jedná také o evidentní snahu zařadit se po bok seriózní umělecké filmové produkce, což dosvědčuje i zvýšený zájem na festivalu v Cannes a Benátkách. (08.05.2011)

Tak přímočarý film, ve kterém nedojde k jedinému zvratu, jsem už dlouho neviděl. Dost mě to překvapuje, protože z jiných samurajských děl jsem zvyklý například na různé zrady a podobné zápletky. Zde nic z toho není, děj plyne z bodu A do bodu B naprosto nevzrušeně... Samozřejmě nelze Miikemu upřít profesionální zručnost, ale přesto mě toto dílo nijak zvlášť neohromilo. Hlavně pokud budu porovnávat. Film je opět debatou nad kodexem samurajů, jenže to je nadhozeno snad v každém podobném díle. Takže vlastně to úplně jediné, co mě na filmu vážně zaujalo, je fakt, že se odehrává v roce 1844. Diegetický svět je ale vykreslen smutně černobíle, záporák je pak téměř karikatura. Doma si asi zlepším náladu Vlkem samotářem s dítětem, nebo nějakým Zatoichim... (04.12.2010)

V rámci žánru hrstka proti přesile, se nedočkáte ničeho nového. Takové filmy se liší jen v počtu přeživších a příčinou toho všeho. Japonci do toho umí zamotat aspoň samurajský kodex, takže to není jen řežba ve vyšším zájmu. Záporák byl ultraz*rd, ale přesto mi to bylo trochu jedno. Spor mezi tím, jestli má samuraj hájit život a práva svého pána bez ohledu na to, co je to za zmetka, nebo jestli má samuraj hájit spravedlnost a zájmy lidu, měl příběh pozvednout do filosofické roviny, ale kdo v tom má jasno, ten u filmu nemudroval a spíš byl zvědavý, jestli se to povede a jestli někdo přežije. Na tohle téma jsou i lepší kousky. Horší 4*....nebo raději lepší 3. (27.12.2021)