13 samurajů

Dokázal jsem se přinutit zhlédnout první hodinu tohoto akčního a krvavého bijáku. Během této hodiny jsem ovšem neviděl jedinou akci. Jediné, co mě nutilo udržet pozornost, bylo, že jsem si maloval tabulky a zapisoval všechna jména, která ve filmu zatím padla, abych se vůbec zorientoval, kdo komu kdy ublížil nebo kdo se tak vlastně vůbec jmenuje. Uznejte sami Naritsugua, Mamiya, Shimada Shinzaemon, Makino Yukie, Akashi a Owari, poslední dva zmíněné jsou jakési dva klany. Ne, nepochopil jsem hierarchii těch klanů ani smysl šógunových samurajů nebýt jiných filmů. Celkem jsem zde viděl jen několik setkání postarších samurajů, kteří vcelku kecali o ničem a dost podivně se tomu furt smáli. Asi to byli nějací uznávaní muži, ale z toho filmu to tolik nepůsobilo. Po hodině žvanění jsem zjistil jen to, že 13 samurajů se konečně dalo dohromady, aby se postavilo padouchovi, kterým nebyl nikdo jiný než krutý panovník, který se obveseluje střílením šípů do dětí, usekávání končetin ženám apod. (Mám dojem, že se jmenuje právě Naritsugua, ale ruku do ohně za to nedám). Nakonec mě přemohl spánek a vysvobodil mě z uzoufání nudného filmu, o kterém všude čtu, že je to jeden z nejlepších akčních filmů. Nedalo mi to však a v rámci vlastního sebemrskačství jsem si později pustil druhou polovinu filmu. Přesně jak jsem si myslel. Dlouho očekávaná akce konečně přišla. Samurajové, aby si nadběhli Naritsuguovi, potkali několik zaprodaných roninů. Bitka to byla ale krátká a roninové zbaběle prchli. Srabi. Očekával jsem s napětím dál. Film dostal dramatický zvrat, když se 13 bojovníků dozvědělo, že Naritsugua prohlédl jejich past a povolal na 200 bojovníků. Situaci to 13 zabijákům trochu zkomplikovalo, ale poté, co jich asi sedmdesát zařvalo v několika pastích se karta obrátila. Čekal jsem cokoliv. Čekal jsem přehnané bitky, kdy zezadu nikdo nebude útočit, čekal jsem přehnané souboje proti přesile a spoustu výkřiků a máchání katan. Jak jsem byl ale vyveden z omylu. Film naservíroval tak syrové souboje, tak realistické způsoby zabití, že ještě teď mám pocit, že jsem byl toho všeho svědkem jako nějaký nezúčastněný vesničan, který tu genocidu pozoroval z povzdálí. Břinkot katan zní v uších ještě teď a já zas o něco více respektuji postarší upovídané samuraje, ať už jsou z jakéhokoliv klanu. Uznávám, že to co jsem psal v první části, bylo jen nerozvážné plácání slamy. Film je nejspíš opravdu největším akčním neamerickým trhákem poslední doby. Jen si dovoluji malou poznámku nakonec. Chtěl bych být zvukařem tohoto filmu a mít v databázi jen tři zvuky a to: švist, břink a uááá. Asi bych se uklikal k smrti, než bych je všechny a za sebou hustě rozsázel do druhé poloviny filmu. (23.05.2011)

Vlastně bych měl být spokojen. Zase se jednou někdo pokusil natočit nadupaný samurajský film jako ze starých časů, navíc se soudobými technickými možnostmi. Ale není to ono. Zmíněný žánr má své zlaté období už za sebou a v téhle éře se mu ža na vyjímky (geniální trilogie Yoji Yamady) nedaří. Ani 13 samurajů nenabízí stylovost a šmrnc oněch filmů ze 60. let. Režie Takashi Mikeho mi moc nesedla, jakoby byla příliš moderní pro tenhle typ filmu. Humor dává tak, kde spůobí nepatřičně. Herci sice nejsou špatní, ale žádné charismatické výkony, na kterých starší filmy stály, se nekonají. Mike uplatňuje násilí tak kam se to moc nehodí (sadistické chování lorda Naritsugy vůči nevinným obětem) a tam kde by klidně mohly létat usekané končetiny (finální asi půlhodinová řež) toho až zase tolik k vidění není. Samotný závěrečný boj 13 proti 200, který je asi hlavním tahákem tohohle filmu, mě také nijak neuchvátil. Chvílemi jsou souboje pojaté realisticky (jako z vojína Ryana) a chvílemi pak zase samurajové poskakují jako na šňůrách (jako u Pirátů z Karibiku). Výsledek pak nepůsobí ani autenticky, ani bombasticky. Nudit se sice nebudete, ale nic víc nečekat. (11.10.2012)

Vynikající pocta klasické čanbaře: znevážení samurajského kódu, prach, bláto, jízdy na koni, deziluze a nihilizmus jsou typickými znaky samurajských filmů 60. let a nejedná se tedy o nic nového, ba naopak je Miike až atypicky konvenční, což mu však dovolilo natočit jeden z jeho nejpreciznějších filmů, kterým překonává i původní Kudovo dílo. Od předlohy se odchyluje velmi málo, ale konec je, co se týče obsahu, promyšlenější a k jistému významovému posunu v něm přeci jen dochází. Spolu s Tokijskou sonátou Kijoši Kurosawy se u Miikeho jedná také o evidentní snahu zařadit se po bok seriózní umělecké filmové produkce, což dosvědčuje i zvýšený zájem na festivalu v Cannes a Benátkách. (08.05.2011)

Ambiciózních "Třináct statečných" v krvavě asijském stylu předkládá masivní bojové a vyvražďovací scény. Ty režisér Takashi Miike spustí až po patřičně napínavých a patřičně dlouhých přípravách. Druhá polovina filmu je jen samá akce. Vloudily se do ní ale i povědomé a několikrát viděné filozoficko-politické myšlenky o semknutosti feudálního asijského státu. Někomu bude připadat, že to Miike přehání, jinému, že trefně uhodil katanou o hlavičku. Kdo nemá rád emočně vypjaté herecké scény, odsekne jednu hvězdičku. 7/10 (14.07.2011)

Pomalší začiatok, našťastie však nie nudný. Neskôr sa dej rozbehne a naberie tie správne obrátky. Pôvodnú verziu z roku 1963 som síce nevidel a neviem, nakoľko sa drží predlohy, ale zaregistroval som tu inú paralelu, a síce s filmom Sedem samurajov (1954) od Kurosawu. Je tu mnoho scénok, ktoré tento film pripomínajú, aj keď samozrejme, ide o rozdielne filmové pointy a príbehy. Nie je to však na škodu, filmu to len prospelo. No a ten koniec. Tu môžem konštatovať iba jedno. Veľkolepejší, epickejší, krvavejší samurajský masaker som ešte nevidel, na takéto niečo vo filme sa len tak ľahko nezabudne. 85/100 (06.05.2014)